Bylo to bezmála před sto a třičtvrtě stoletím, přesněji psal se 15. leden 1845, kdy skupina vlasteneckých vědců,
umělců, měšťanů udělala první oficiální krok k povolení samostatného českého divadla. Bylo už načase: slavné období vlasteneckého divadla Boudy z Koňského trhu osmnáctého věku už uplynulo. Vždyť zde – mimo jiné – bylo dáváno drama Josefa Aloise Gleicha LIBUSSA, KÖNIGIN VON BÖHMEN, ovšem v českém překladu.
SPOLEČNOST PRO ZŘÍZENÍ DIVADLA zastupoval vyučený mlynářský tovaryš, pozdější JUDr., Ladislav Rieger. Ale přišel revoluční rok osmačtyřicátý, oslovený Zemský výbor ochladl v nadšení a tak tvrdohlaví vlastenci si ustavili vlastní SBOR PRO ZŘÍZENÍ ČESKÉHO NÁRODNÍHO DIVADLA pod předsednictvím Riegra, zetě Františka Palackého. Nápad se staveništěm Na můstku byl záhy opuštěn a odvrhnuto i řešení být nadále v nedůstojném podnájmu Stavovského divadla. A započato se sbíráním příspěvků pro vlastní scénu. Peníze byly potřeba především pro Frau Eleonora Schlosser, nabízející v září 1852 svůj pozemek proti Žofínskému ostrovu za 45 000 stříbrných zlatých, dnes, řekněme, 45 milionů. Už tehdy byly parcely na tehdejší Ferdinandce vzácné.
Deset let na to měl prof. arch. Vojtěch Ignác Ullmann hotový návrh PROZATÍMNÍHO DIVADLA: v květnu se začalo se stavbou a již téhož roku, 1862, byla stavba hotova. Vnitřní výzdobu provedl malíř Jan Kautský v běžném renesančním duchu. Jediný – a vzdálený vztahem k Rukopisům zde mohla mít jenom opona: ústředním motivem měla Pražský hrad s Vyšehradem, Řípem a dalšími, Čechy milovanými místy.
K vypracování vlastního NÁRODNÍHO byl vyzván profesor německé polytechniky Josef Zítek, tehdy třiatřicetiletý, ač jeho návrh ze všech uchazečů byl nejdražší: požadoval 5% ze stavebního nákladu a ročně navíc 1200 zl. Je zaznamenáníhodné, že Ullmann navrhoval vypracování svého prováděcího projektu zdarma.
Opomeňme další obvyklé tahačky, a již je tu 16. květen roku 1868 a jsme svědky osmdesátitisícihlavého průvodu k vltavskému břehu, který chtěl být svědkem poklepu na základní kámen. První úder učinil Otec národa Palacký ve jménu Boha.
Sladkovský pokračoval: „Posvátný Říp, z jehož velebného temene praotec náš Čech poprvé se rozhlížel po čarovných nivách… a uvázal všechno své potomstvo v držení její…“ Nebyl tomu přítomen žádný zástupce státní moci – na rozdíl od následného prvního otevření vlastního Divadla.
Za oběma řečníky stály mnohé výrazné postavy. Vedle Smetany jmenujme tu ještě další dvě, vkládající do budoucí Zlaté kapličky celé své srdce. První byl Miroslav Tyrš, filozof a estét, radící mnohým výtvarníkům v jejich tvorbě, zejména sochařům v duchu Rukopisů; druhou byl tvrdý kritik plytkého manýrismu, neochvějný bojovník za pravost Rukopisů, Jan Neruda. První brzy po otevření Divadla umírá v bouřlivých vlnách tyrolské Aachy, druhý se ještě stává svědkem pochybného roku 1886: pro mnohé je zlomem v jejich tvorbě. Vedle ostychu, aby najednou nebyli považováni za staromilce, je tu světový nástup fin de siècle: jakoby jeho ohlas zachytil František Ženíšek ve foyer svým Úpadkem umění. Jen ti nejvýraznější, Aleš a Myslbek, módním vlnám nepodlehli. Ale nepředbíhejme.
Tak se Češi konečně dočkali 11. června 1881. Za „pouhých“ třicet let od koupi pozemku se poprvé
otevřela opona divadla, po kterém všichni tak toužili, Smetanovou Libuší – tu měl připravenu k této slavné události již deset let. Lesk diváků, zástupců předních úřadů, vysokého důstojnictva a šlechty, doplnil sám nešťastný rakouský korunní princ Rudolf s manželkou, belgickou princeznou Štěpánkou, v rámci jejich líbánek. Prvními tóny v Národním vůbec bylo Zachovej nám Hospodine a hymna belgická. Tehdejší Divadelní listy jen poznamenaly:
„V divadle nebylo žádné nálady, však tam také nebylo českého obecenstva…“
Následník trůnu Rudolf přišel sám, choť je prý churava. Obecenstvo sledovalo spíše královskou lóži než mu neznámou hudbu. Po prvním dějství byl v salonku následovníku trůnu mimo jiné představen architekt divadla a skladatel opery. Pak se následník odporoučel za příjemnějšími cíly.
Dva měsíce na to, jak víme, nedohotovená Zlatá kaplička vyhořela do základů. Pohroma pro celý národ, ale následky byly překvapivě jen kladné: Češi se sjednotili, vybrali novou sumu potřebnou k rekonstrukci v překvapivém čase a stavebně narušená budova byla teď s Prozatímním divadlem spojena v jednolitý celek jak provozně, tak vzhledově. Vše zvládl, už bez Zítka, prof. České techniky Josef Schulz.
Vraťme se ještě o dvě desetiletí zpět, kdy se začalo rozhodovat o vnitřní výzdobě budovy. Zázračný Mánesův genius byl – bohužel – již několik let mrtev.
K závěrečnému hodnocení došlo celkem osm návrhů. Příslušná porota byla složena z dvanácti pánů. Vedle již jmenovaných, Zítka, Tyrše a Nerudy, byli v ní uznávaní pražští výtvarníci, architekt a dva filozofové.
V soutěži jednoznačně zvítězilo heslo OKŘÍDLENÁ PALETA mladých pěti a osmadvacetiletých „majstrů“, Aleše a Ženíška. Jejich vítězný cyklus VLAST měl zdobit jednu z nejvznešenějších divadelních prostor – foyer. Původní námět můžeme hledat již v předchozím roce, kdy Aleš, inspirovaný pravěkem Čech, vykreslil pro nájemce suchdolského statku při Kozích hřbetech, Alexandra Brandeise, pérové náčrtky z blízkého okolí. Vidíme na nich rozeklané skály, Levý Hradec, vltavské strže či teskné pláně turského bojiště. S Ženíškem byl plný touhy stát se Mánesovým pokračovatelem, a na půdě vskutku národního divadla vytvořit protějšek k jeho nepřekonatelným ilustracím Rukopisu královédvorského.
Ale brzy tu vznikl osten nedorozumění: odpovědnost za dílo byla přenesena na Ženíška, což stále tlumilo Alšovo výraznější pojetí malby. Dokonce po letech musel Aleš hájit svoje spoluautorství. Přesto na kartonech pracoval rychle, vytrvale. Ale Sbor pro zřízení českého Národního divadla nakonec přenesení kresby na zeď předal řemeslným malířům. Ti také, po srpnovém požáru, bez tvůrcovy přítomnosti a brzy i bez znechuceného Ženíška, přenesli a namalovali slavný čtrnáctidílný cyklus do lunet foyer a současně na nástěnná pole další čtyři obrazy. Přesto „zůstala nejen jeho největším dílem, nýbrž je možná až dosud největším dílem českého umění vůbec“ (Miloš Jiránek, 1908).
Celé dílo je prodchnuto rukopisným duchem, pokud přímo Rukopisy neilustruje. V lunetách vidíme STRÁŽ NA POMEZÍ a DOMAŽLICE s náznakem pohanských prvků připomínající pohraniční boje Zábojovy a Slavojovy. V další klenební výseči POVĚSTI A OSUDY sledujeme starého vypravěče, lidového poetu, jehož každé slovo je hltáno čiperným jinochem, který „co slyší, též pamatuje, a bude chtít proměnit v čin. Až jej vykoná, bude moci podrobně vyprávěti, a uvidíme jej, když stane v Králové dvoře pod lipou a skládati bude zpěvy Rukopisů“. (František Žákavec, 1936)
DOMAŽLICE a LÉČIVÁ ZŘÍDLA představují mánesovského bojovníka z Rukopisů na další cestě: v boji s vidinami nepřátel na severním a západním pomezí a poté „v šerosvitu Mánesova tušového náčrtu ke KYTICI“. (F. Žákavec.) V lunetě RUDOHOŘÍ byli původní romantičtí trpaslíci, ne nepodobní germánským, vystřídáni alšovským chlapcem: ten připravuje s kovářem další zbroj pro hrdinu. Je jí meč určený k ochraně SEVERSKÝCH PRŮSMYKŮ, aby se směl jednou osvědčit BENEŠI HEŘMANOVI či LUBOROVI, jak si Aleš při prvním náčrtu poznamenal.
Hrdina pokračuje dále kolem JIZERY a pozadím heřmanovských skal Trosek pak v Trutnově „pogubi saň lútú“, jak je psáno v LIBUŠINĚ SOUDU. U MŽE STŘÍBRONOSNÉ a OTAVY KŘIVÉ, připomínající rozvaděné bratry, se mu uzavírá běh života vytyčený jednotlivými zastaveními v lunetách mezi menhiry ŽALOVA.
V levém rohu se loučí se svojí prací: M. ALEŠ fec. 1881“. Tak „rekova cesta je skončena“. (Václav Vojtěch Štech, 1940.)
Náměty nástěnných maleb jsou v jádru společnou myšlenkou „s nebožtíkem Tyršem“, jak pravil Aleš, který je krátce a výstižně jmenoval: BÁJ, ŽIVOT, HISTORIE a ZPĚV.
První z nich BÁJ, společné dílo s Ženíškem, je spíše známa jako MYTHUS. Nakladateli Janu Štencovi o něm Aleš vyprávěl: „Naskicoval jsem jej jedním dechem na pianě v pokoji u Brandeisa.“ Ústřední postavou mu byla věštkyně – Libuše.
ŽIVOT je opět společnou prací obou malířů. Září pohodou a štěstím pohanské rodiny; leč v koutě číhá Morana, stříhající nit života. I HISTORII vypracovali společně. Náčrtek vytvořil Aleš při zasednutí ke štědrovečerní tabuli v roce 1878: po boku kronikářově, sedícího pod lipou a zapisujícího letopisy naší vlasti, stojí Jaroslav ze Šternberka s jasným pohledem do budoucnosti. Na dřevci mu vlaje modrá zástava s rodovou hvězdou.
ZPĚV BOHATÝRSKÝ je Ženíškův: Lumír s varytem, na které usedá mohutný sokol, to je střed obrazu. Statný bojovník mu stojí po pravici, zatímco zvídavá mladá dvojice, naděje národa, je přikrčena na druhé straně a napjatě poslouchá pěvcovy zkazky o hrdinské minulosti. V oblacích mračného pozadí se vznáší obraz Zlatého Vyšehradu.
Také strop je jen Ženíškův. Zdobí jej ÚPADEK UMĚNÍ a VZKŘÍŠENÍ UMĚNÍ s ústřední postavou VLASTI, vše v antikizujícím duchu. Po technické stránce na nich pracoval po dva roky ještě se dvěma malíři. Po zhoubném požáru je zrestaurovali Slovinci bratři Šubičové.
Lehká Ženíškova tvorba, opak až někdy Alšovi zemitosti, je patrna i na osmi něžných postavách UMĚNÍ vznášejících se na stropě hlediště, každá se svým atributem. Všechny mají mánesovskou něhu, zejména poloakt HUDBA.
Třetí výraznou postavou Generace je Josef Tulka, z trojice jen málo starší, bezmála tragická postava uplynulé poobrozenecké doby. Umělec všestranně nadaný; jak nečekaně, tak záhadně se ztrácí z jeviště kulturního života, sotva byl skončil svoje životní dílo v otevřené loggii Národního divadla. Zůstalo po něm – vyjma několika studijních kreseb – jen pět tklivých lunet. Sice je vypracoval po podrobném studiu římských fresek, ale vidíme v nich jeho úctu ke kráse českého prostředí. Vždyť v jednom ze svých listů poznamenává: „Za látku jsem si vybral motivy ze života národa.“
V první klenební výseči zobrazil POEZII BOHY NÁRODU DÁVAJÍCÍ. Kompozice přímo navazuje na jeho italský pobyt, a obsahem je zidealizovanou vzpomínkou na pohanskou dobu. PÍSEŇ LÁSKY, druhá výseč, je zjevným odrazem krásy Mánesových národních písní. Další PÍSEŇ SLÁVY, s původním názvem VLAST VÍTĚZE VĚNČÍCÍ A KRÁLE KORUNUJÍCÍ má za ústřední postavu Vlast, po jejíž pravici byl původně vládce-Přemysl klečící u rádla, později zaměněný za pěvce-Lumíra. Po levici mu stojí tři rukopisní bojovníci chránící rodnou zem.
PÍSEŇ UTLAČOVANÉ SVOBODY je z lunet poslední. Ušlechtilou Svobodu představuje lkající žena s varytem a rozbitou pohanskou modlou. Zasmušile jí naslouchají tři bojovníci z Mánesova ZÁBOJE V ÚVALU. Tulka tím úmyslně navázal na LUMÍRA a ZÁBOJE v průčelí divadelní budovy.
Fresky byly postupem času tak poničeny, že se již uvažovalo o jejich nahražení, a to jediným mistrem hodným této pocty, Maxem Švabinským: proto v letech 1950-54 vypracoval pět kartonů s náměty zcela odlišnými od Tulkových. První představoval LIBUŠI VĚŠTÍCÍ SLÁVU PRAHY, další KARLA IV, pak ŽIŽKU, KOMENSKÉHO a poslední VELKÉ MISTRY NÁRODNÍHO DIVADLA.
Ale při následných průzkumech se zjistilo, že římská cesta nebyla zbytečná: Tulka svoje dílo provedl tak dokonale, že požár a ani následné restaurátorské zásahy lunety v zásadě nepoškodily. Tak přišel Švabinský o podíl na výzdobě Národního divadla – dílo, po dlouhých úvahách – skončilo v jeho rodišti – v parku kroměřížského arcibiskupského paláce.
Z oné generace jediný Vincent Beneš, koloristický senzualista, narušil jednotu vnitřní výzdoby svým VYŠEHRADEM.
Vraťme se ještě k Josefu Tulkovi. Po vánočním dokončení své práce ničí všechny svoje ostatní: bylo jich přes sto, mezi nimi hudební díla, básně, mnohdy s rukopisnými náměty, například LIBUŠE VĚŠTKYNĚ, návrhy na oponu. Zanechal jejich podrobný seznam s dodatkem: „Všechny skizzy jsem spálil…“ a mizí – snad v některém z římských klášterů.
Dalším malířem, ale odlišného ducha, je Adolf Liebscher, s klasicistními alegoriemi ve spojovací chodbě. Zato výzdoba královské lóže je již z jiného světa: Julius Mařák tu ztvárnil českou krajinu vesměs se vztahem k naší minulosti. Vidíme tu ŘÍP, HOSTÝN i nesmrtelný VYŠEHRAD V MĚSÍČNÍM SVĚTLE.
Vojtěch Hynais vytvořil oponu, údajně nejkrasší světovou, s námětem BUDOVÁNÍ NÁRODNÍHO DIVADLA; podnětem mu byly francouzské gobeliny, ale naplněné českým nadšením, dodnes zvána „hynaiska“. Její obruba, 15 českých znaků vypracovaných po poradě s Alšem, připomíná naši středověkou slávu: jsou umístěny pod zlomovými letopočty 1850-1883-1868.
Ještě dříve, roku 1880, navrhl k výzdobě královského salonu tři, později nerealizovaná plátna v čele s LIBUŠÍ.
Podobně myslel o málo starší „Pařížan“, Václav Brožík. Pro královskou lóži vytvořil PŘEMYSLOVCE: na plátně všichni postupně předstupují ke své pramáti, bájné Libuši způsobně sedící na vladařském trůnu v bělostné říze. V čele všech je Přemysl-Oráč. Kněžniny družky, „přemoudré panny znalé svatých obřadů při soudech“, zde perzonifikace Práva a Spravedlnosti, ovšem připomínají spíše svůdné Pařížanky. Jen v pozadí se tyčí chmurné vyšehradské bašty.
Další výtvarníci, kteří v Generaci ND nejsou zastoupení, jsou Emanuel Liška a Jakub Schikaneder. Oba vnášeli do stěn Divadla jiný duch. Jejich práce s přemyslovskými náměty byly požárem zničeny a neobnoveny.
Do generace Národního divadla se snažil zařadit i mladičký Josef Václav Myslbek – ještě o čtyři roky mladší Alše. Zítek mu proto zadal jenom perzonifikaci ČINOHRY a HUDBY, michelangelovská dvojice pololežicích postav nad postranním vchodem. Dnes ve foyer stojí od r. 1912 jedna z jeho nejoblíbenějších soch, podle náčrtu Mánesovy děvy z KYTICE. Myslbek na ní pracoval deset let a vytvořil dokonalé dílo až jako osmadvacátou studii. V Divadle jsou dnes umístěny i jeho busty Kollárova a Smetanova.
Pro mušlovité výklenky hlavního průčelí byly vybrány postavy ZÁBOJE a SLAVOJE. Soutěž vyhrál královéhradecký rodák Antonín Wagner. Oba rukopisní bohatýři byli navrženi v klidném mužném postoji, lehce rozkročení, jako s náznakem pohybu. Tyrš o jejich tvůrci poznamenává: „Antonín Wagner, ač ve Vídni odrostlý a formami tamějšího umění veskrze odkojený, viděl se mimořádně donucena k pojímání Mánesovu se vrátiti.“ Hrdinové jsou zosobněním slov: „… na skálu vystúpi silný Záboj…“ a vedle „Lumír, ký slovy i pěniem pohýbal vsie vlasti“.
Neobvyklý námět mají dvě alegorie umístěné na rizalitu vltavského průčelí nad attikou. Vlevo ZPĚVOHRA sestavená ze vžitých symbolů a vpravo ČINOHRA. Tato je převtělena v LIBUŠIN SOUD: kdo je důležitější, zda POEZIE či HISTORIE. Libuše, zde dívka s deskou, je „mocně koncipovaná, přísná a s povahou oné pradoby podle našich představ souhlasná,“ pronesl v roce 1881 nad sádrovým modelem opět Miroslav Tyrš.
