Rukopisy jsou svérázná literární díla, která nemají v české literatuře obdoby. Jako nenacházíme nic podobného v české středověké literatuře, tak ani v době národního obrození, která Rukopisy uctívala jako národní poklad, se nikomu nepodařilo napsat dílo podobné. Bylo kdesi napsáno, že Rukopisy čnějí z české literatury jako bludný balvan.
Rukopisy mají na rozdíl od české středověké i pozdější literatury pohanského ducha a mají většinou pohanský obsah – bitvy a hrdinské činy, kdežto ostatní původní staročeské památky jsou např. náboženské nebo úřední spisy.
U mnoha jiných národů se dochovaly hrdinské eposy a hrdinské písně – a v jejich obsahu, skladební technice a poetických ozdobách nacházíme podobnosti s Rukopisy.
OBSAH RUKOPISŮ
Obsah Rukopisu Zelenohorského
Libušin soud: soud bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví po otci, Chrudoš urazí soudkyni – kněžnu Libuši a ta se vzdává soudnictví a vybízí sněm k volbě vladaře. Další text se nezachoval.
Obsah Rukopisu Královédvorského
(v textu RK jsou uvedeny názvy písní, ale běžně se písně nazývají podle jmen hlavních postav)
Oldřich (původní název O pobití Polanů a vyhnání jich z Prahy): zachovalý konec písně, o dobytí Prahy a vyhnání Poláků knížetem Oldřichem.
Beneš Heřmanóv (O pobití Sasíků): jak prostí (kmetští) lidé bez pomoci krále a jeho vojska vyhnali Sasy z Čech.
Jaroslav (O velkých bojích křesťanů s Tatary): o tatarském vpádu do Evropy a o bitvě na Hostýně a u Olomouce.
Čestmír (O vítězství nad Vlaslavem): jak Čestmír s vojsky knížete Neklana porazil Lučany, vedené Vlaslavem. Děj je známý jako Lucká válka.
Ludiše a Lubor (O slavném sědání): o rytířském turnaji (neboli sědání).
Záboj (O velikém pobití): o velikém pobití franckého vojska, které chtělo pokřesťanštit pohanské Čechy.
Zbyhoň romance o jinochu, kterému zlý Zbyhoň unesl milou. Jinoch svou dívku vysvobodil.
Jelen balada o jinochu, zabitém zákeřným vrahem.
lyrické písně krátké písně podobné běžným lidovým písním.
Popisy bitev
Vždy jsou opěvovány bitvy vítězné. Poraženým se milost nedávala a byli do jednoho pobiti.
Písně RK popisují různé válečné lsti a taktiky. V písni Oldřich je sídlo nepřítele v noci tiše obsazeno a poté jsou překvapení nepřátelé pobiti. V písni Záboj se útočí na nepřátelský střed, čímž měly být ochromeny i rozptýlené síly nepřítele. V písni Čestmír vidíme nejen důmyslné dobytí dvou hradů, ale i celou válečnou politiku: Čestmír si získá spojence slibem velké kořisti, maří rozmluvu, jež by mohla navodit poraženeckou náladu, před válečnými akcemi popřeje vojákům odpočinek, šetří jejich životy vystavěním krytů proti kládám a střelám.
Rukopisy líčí i další činnosti, související s válčením: Záboj svolává muže a přemlouvá je, aby vyrazili do boje; v Jaroslavu porada o dalším trvání boje, věštění výsledku bitvy, v Beneši popis nepřátelského plenění.
Jako zbraně jsou uvedeny: sekyra, meč, nůž, mlat, oštěp, kopí, luk a šípy, dřevce, palice, kyj, cepy, klády, balvany z lomu.
Vyvrcholením skladby bývá souboj náčelníků obou stran.
Žebříček hodnot
Nepřítel může být popsán nesympaticky, ale neupírá se mu statečnost, bojovnost a dovedné zacházení se zbraněmi. Tím se hrdinské písně liší od novější literatury. Autoři starých eposů si dobře uvědomovali, že čím byl nepřítel statečnější, tím větší je cena vítězství.
Nejvíce nenávisti a pohrdání vzbuzuje ve vypravěčích (pěvcích) i v hrdinech zrada. Smrt zrádce je vylíčena i s drsnými detaily, které v jiných soubojích chybí:
Vlaslav strašno po zemi sě koti/ i v bok, i v zad, vstáti nemóžéše./ Morena jej sypáše v noc črnú./ Kypieše krev ze silna Vlaslava,/ po zeleně trávě v syrú zemiu teče./ Aj, a vyjde duša z řvúcéj huby,/vyletě na drvo a po drvech sěmo tamo,/ doniž mrtev nezžen.“
(Strašně Vlaslav na zemi se zmítá,
z boku na záda zmítá, vstát nemůže;
Morana jej uvrhla v noc temnou.
Krev kypěla z Vlaslava silného
po zelené trávě v syrou zemi.
Aj, a vyjde duše z chroptících úst,
vylétne na stromy a po stromech těká
sem a tam, dokud mrtvý
nebude zžehnut.)
Všimněme si, jak na rozdíl od novější konvence starší píseň klidně hovoří o řvoucí hubě.
Stejně bez rozpaků pěvec sděluje i nadávky, kterými se protivníci častují během boje: „Aj, ty zhovadilý,/ ty veliká potvoro hadóv,“; „Aj, ty vraže, běs v tě!/ Čemu ty nášu krev píješi?“
Objektivita
V písních se hovoří převážně o tom, co kdo udělal a co kdo řekl. Pocity jednotlivců do hrdinských písní nepatří, pokud nesouvisejí přímo s dějem. To je velký rozdíl oproti moderní literatuře.
Pocity, které souvisejí s dějem, jsou uvedeny stručně a ve spojení s jednáním postavy a s řečí. Má-li Čestmír vyrazit do boje, je to v písni popsáno takto: „I vsta Čmir i vzradova sě,/ radostně sně svój ščít črn dvú zubú/ i sně se ščítem i mlat i nepronikavý helm. Pode vsě drva vložie oběti bohóm./ Bujno zvoláše Čmír na voje./ V skořě voje v řady idú)“
(I vstal Čestmír rozradován,
radostně sňal
štít svůj černý, dvouzubý,
se štítem sňal mlat
i přilbu neporazitelnou.
Pod stromy všude položil
oběti bohům.
S ohněm promluvil Čestmír k vojskům –
a vojska v řadách vyšla.)
Vzhled postav
Vzhled mužů není popisován téměř vůbec. Popisy ženské krásy jsou schematické, málo konkrétní. „Ta dci na div slična bieše/ těla urostlého krásně,/ líce jmieše ovsěm bielé,/ na lícéch rumenci ktviechu/ oči jako nebe jasné,/ i po jejéj bieléj šíji/ vlasi zlatostvúci vějú,/ u prsténcéch skadeřeni.“
Nevídaně krásná byla,
těla krásně urostlého,
líce měla běloskvoucí,
v lících ruměnce jí kvetly,
oči jako nebe jasné
a po její bílé šíji
zlaté vlasy vlnily se,
do prstenců zkadeřeny.
Takový popis by se dal použít i v jiné písni jako popis jiné ženy.
*
Z hlediska žánru obsahují Rukopisy orální (ústní) poezii. Tento žánr byl velmi rozšířen ve starověku u mnoha evropských i jiných národů. Orální poezii přednášeli specializovaní pěvci – bardové u Keltů, skaldové ve Skandinávii, vaideloti u Litevců, skomoroši v Rusku, guslaři u jižních Slovanů. Recitaci doprovázeli několika tóny hudebního nástroje. V Německu se pro tento přednes užíval pojem singen-sagen. Poezie Rukopisů je tedy určena pro hlasitý přednes, nikoli pro čtení. Proto je lepší nepoužívat termín „básně Rukopisů“, ale hovořit o písních.
Staří pěvci hrdinských písní se nesnažili o původnost, ale spíše o napodobení a zdokonalení starších vzorů. Aby se písně jednodušeji pamatovaly a skládaly, měli pěvci v zásobě ustálená slovní spojení, která dnes nazýváme formule a formulové výrazy. Tato ustálená spojení se v písních na vhodných místech opakovala.
I v Rukopisech nalézáme takové formule – obraty, které by se daly využít i v jiných skladbách. Například začátek písně Jaroslav: „Zvěstuju vám pověst veleslavnú/ o velikých pótkách, lutých bojéch./Nastojte i ves svój um sbierajte,/ nastojte, i nadivno vám sluchu!“
(Zvěstuji vám pověst nejvýš slavnou
o velikých půtkách, krutých bojích,
slyšte jen a hlavy otvírejte,
slyšte jen a všemu podivte se!)
Takovýto začátek by pěvec mohl použít u více písní.
Jako ustálené obraty se v Rukopisech užívají sousloví jako černý les, jasné slunce, ručí (rychlí) koni, slavný kněz, tvrdý hrad, silná paže, lútý vrah.
Opakování některých slov
V hrdinském eposu i v Rukopisech, líčí-li pěvec v jedné písni dva stejné děje, používá stejných nebo jen málo obměněných slov. Např. v písni Ludiše, když po každém utkání na turnaji zazní hudba, je to vždy uvedeno slovy „Zevzně hlahol trub i kotlóv“ a tím vzniká jakýsi refrén. Nebo je-li vydán rozkaz, který je přesně vykonán, líčí se to velmi podobnými slovy. Např. v písni Čestmír přikazuje Čestmír Vojmírovi vykonat oběť bohům:
| Nynie vsedni ty na ručie koně, prolétni lesy jeleniem skokem tamo v dúbravu; tam s cesty skála bohóm zmilená, na jéje vrchu obětuj bohóm, bohóm – svým spásám za vícestvie v zádech, za vícestvie v přědě. |
Ty nyní sedni na rychlé koně, prolétni lesy jelením skokem tam do doubravy: tam u cesty ční skála, bohům milá, a na jejím vrcholku obětuj bohům, bohům zachráncům svým, za vítězství minulé i za vítězství příští! |
Vojmír zanedlouho oběť vykoná:
| I vsěde Vojmír na ručie koně, proletě lesy jeleniem skokem tamo v dúbravu na dráhu k skále. Na vrsě skály zanieti oběť bohóm – svým spásám za vícestvie v zádech, za vícestvie v přědě. |
I vsedl Vojmír na rychlé koně, proletěl lesy jelením skokem tam do doubravy nad cestou k skále. Na vrcholku skály zažehl oběť bohům zachráncům svým za vítězství minulé i vítězství příští. |
Mnohem častější jsou v Rukopisech kratší formule, spočívající v opakování několika slov:
| Zevznivícestvie k Neklanu radostnu uchu i zráčisě kořist Neklanu radostnu oku. |
Zazní vítězství Neklanovi radostně v uši a kořist zhlédne radostné Neklanovo oko. |
Ve formulových výrazech se opakuje pouze struktura, rytmická výstavba veršů:
| Káže kněžna vypraviti posly: po Sutoslav ot Lubicě bielé, iděže sú dúbraviny unie, po Lutobor s Dobroslavska chlemca, iděže Orlicu Labe pije… |
Rozkázala kněžna poslům svolat Svatoslava od Libice bílé, tam, kde rostou doubraviny mladé; Lutobora z Dobroslavska chlumce, tam, kde Labe z vod Orlice pije… |
Typickými ozdobami nerýmované poezie Rukopisů jsou figury, opakování jediného slova. Někdy je taková figura pouze rytmickou „vycpávkou“:
| jesti tamo hora nevysoká, nevysoká, Hostajnov jéj imě. |
tam se zvedá hora nevysoká, nevysoká, Hostajnov má jméno |
Častěji figura vyplývá přímo z opakovaného děje:
| Ranú, opět ranú srazi Vlaslav dolóv. |
a ranou a novou ranou Vlaslava srazí k zemi. |
Představte si gestikulaci přednašeče, která se zde nabízí. Epické písně Rukopisů byly určeny posluchačům, kteří mají rádi bojové scény, např. vojenským družinám na šlechtických dvorech. Jinde se určité slovo opakuje v drobné obměně:
| Řváše na hradě Kruvoj řvaniem býka, řváše chrabrost v svoje ludi i meč jeho padáše v Pražany jako drvo se skály. |
Křičel na hradě Kruvoj jako býk řvoucí, burcoval křikem chrabrost ve svých lidech a meč jeho padal na Pražany jako stromy ze skály. |
Všimněte si v poslední ukázce také pozoruhodného zobrazení psychického jevu – Kruvoj „řval chrabrost v svoje lidi“ – jako by konkrétní, zcela věcná chrabrost přecházela z jeho úst do lidí.
A když si dá orální pěvec záležet, vytvoří z opakovaných slov celý složitý vzor:
| Roznosi sě radost po vsiej Praze, roznosi sě radost kolkol Prahy, rozlétnu sě radost po vsiej zemi, po vsiej zemi od radostnéj Prahy. |
Roznesla se radost celou Prahou, roznesla se radost vůkol Prahy, rozlétla se radost celou zemí, celou zemí od radostné Prahy. |
Goethe kdysi napsal, že na viděném máme rádi nové, na slyšeném máme rádi známé. Tak zřejmě opakování určitých slov – formule, figury, refrény apod. hluboce souvisí s charakterem orální poezie.
Také vlastní jména se často opakují a není tu střídání různými opisy, jichž užívají novodobí autoři (třeba „náš hrdina“ aj.)
Pořádkumilovnost
Při popisu se postupuje jedním směrem, netěká se sem a tam. Jako ve známém popisu ranní Prahy, nejprve je zmíněna Vltava, za ní pražský hrad, za ním vrchy a za nimi východ slunce: „Vltava sě kúřie v raniej pářě,/ za Prahu sě promodrujú vrsi,/ za vrchy vzchod šedý projasňuje.“
Gnómy
Písně jsou prokládány krátkými příslovími neboli gnómami, např.: „Čemu čelo proti skále vzpřieci,/ liška oblúdi tur jarohlavý“ (Na co čelem odporovat skále? / Přelstí liška tura bujarého!). „Kdaž hada potřieti chceši, na hlavu najjistěje.“
Přirovnání
V písních najdeme jednoduchá přirovnání „meč padáše … jako drvo se skály“, „mrch ležéše jak v lese dřievie“, voje se hrnuly k hradu „jako ledovití mraci“,
i složitěji popsaná přirovnání a paralely, jako přirovnání Zábojova vojska k ostříži: „I po krajinách vezdě v šíř i v šíř/ lútý ostřiež rozepě svoje křiedle svoje dlúzě/ bystro létá za ptactvem;/ Zábojevi voji rozehnachu sě v šíř,/ vezdě po vlastech hnachu lúto po vrazéch,/ vezdě srážechu je i stúpáchu koni,/ nocú pod lunú za nimi lúto,/ dnem pod sluncem za nimi lúto,/ i opěty temnú nocú, i po noci šedým jutrem.“
(Jako dravý ostříž po krajích
vždy šíř a šíř
rozpíná křídla dlouze,
když bystře pronásleduje ptactvo,
tak Zábojova vojska
se vějířem rozvinula,
všude po krajinách
hnala nepřátele,
všude je srážela,
deptala kopyty koní.
Za noci pod lunou jim byla
divoce v patách,
ve dne pod sluncem jim byla
divoce v patách
a opět temnou nocí
a po noci dál šedým jitrem!)
Složená přídavná jména (epiteton ornans)
Pro ozdobu se užívají složená slova, jako voda stříbropěnná, běloskvoucí říza, skřek hrózonosný, les dlúhopustý. Jsou to slova, vymyšlená čistě pro estetický účinek. Podobné složeniny se vyskytují často v eposech homérských, v latinské poezii i v jiných starších skladbách. Srovnejme s nevkusnými složeninami od známých básníků českého obrození: jiskrosršný, tučnotrávný, temnohučný, krásnohubá.
Zvukomalba
V Rukopisech se vyskytuje zvukomalba, která by vynikla v ústním přednesu – např. ticho je naznačeno hromaděním hlásek „ch“ ve verších: „Ticho, vsě tichúnko./ V tichej Praze chytro pokrychu sě“. Hromaděním hlásky „u“ a „y“ je naznačeno temné dunění hudebních nástrojů ve verších: „uderichu rány bubny hromné, vyrazichu zvuky trúby hlučné“. V lyrické pasáži nacházíme měkké hlásky: „moju drahú, přědrahúčkú“.
Názorná vyjádření
„za Prahu sě promodrujú vrsi,/ za vrchy vzchod šedý projasňuje.“… o pozvolném úsvitu
„deň sě rozhořieva“
„pohynem-li žiezňú“ … zemřeme-li jeden po druhém
vojáci jeli na koních rychle, „skok na skok“
tábor Tatarů je velký „do nedozíráma daleka“
„střely dščichu jako přieval z mrakóv“ střely dštily (pršely) jako příval z mraků
„radost (…) zajiskři z radostnú zrakú“
„podskoči“ naň vrah … pohyb zákeřného vraha
Použitím uvedených a některých dalších literárních postupů se autorům Rukopisů povedlo zdánlivě nemožné – jazyk Rukopisů je ozdobný a zároveň střízlivý a hutný.
*
Texty Rukopisů počítají s hlasitým, důrazným přednesem určitých slov nebo celých veršů. Na některých místech poznáváme, že důležitá slova je třeba zvýraznit silnějším hlasem:
| „Záboj bratřě, ty udatný lve, neupúščej búřit v vrahy!“ |
„Záboji, bratře, ty udatný lve, neustávej dál drtit nepřítele!“ |
Nejznámější příklad je řeč rozzlobeného Chrudoše před kněžnou Libuší:
| Vstanu Chrudoš ot Otavy krivy, žleč sě jemu rozli po útrobě, trasechu sě lútosťú vsi údi. Máchnu rukú, zarve jarým turem: „Gore ptencém, k nim sě zmija vnorí, gore mužém, imže žena vlade! Mužu vlásti mužém za podobno, prevencu dědinu dáti pravda!“ |
Povstal Chrudoš od Otavy křivé, žluč se rozlila mu po útrobách, prudkostí se třásl po všem těle, máchl rukou, vzkřikl jak býk bujný: „Běda ptákům, k nimž se zmije vplíží, běda mužům, kterým žena vládne! Vládnout nad muži jen muži sluší, prvorozený má právo dědit!“ |
Ve slově „gore“ zazní výrazně hláska „r“. Všimněte si též přirovnání ke lvu a k turovi. Rázný, energický přednes, doprovázený i gestikulací či zvukem nástroje, byl jistě pro posluchače velmi působivý.
Básnické prostředky Rukopisu královédvorského a zelenohorského nejlépe vyniknou v originálním staročeském znění. Pokusíme-li se o překlad do nové češtiny, zjistíme, že básnické ozdoby nelze přeložit bez újmy na zvuku písně. Z toho plyne, že písně Rukopisů byly skládány přímo ve staročeštině.
V tomto článku jsou pro srovnání uvedeny úryvky z novočeského překladu Kamila Bednáře.