Neznámá a neobvyklá slova v Rukopisech působila na fantazii čtenářů, ale stávala se také terčem námitek jazykovědců.
Již Vašek považoval za podezřelé množství složených slov. V Rukopisech nacházíme četné ozdobné přívlastky jako: Vltava stříbropěnná, vlasy zlatoskvoucí, bozi věkožízní, Otava zlatonosná. Také Komárek řadil nadměrný počet složenin mezi hlavní námitky proti RKZ. Jejich počet je relativně vyšší než v jiných staročeských památkách, vyjma slovníků, kde jsou překlady z latiny. Komárek upozorňuje na hojný výskyt složenin také v obrozenské literatuře 19. století. Je třeba si však všimnout, že složené výrazy v RKZ znějí přirozeně a poeticky a tím se liší od umělých slov našich obrozenců, jež bývala často krkolomná.
Uvědomme si, že RKZ jsou díla básnická a jako taková vyžadují květnatý jazyk. Jak zdůraznil Enders, v nejstarší době slovanské vzniklo mnoho složenin: Svantovít, Radegast a další jména bohů, medvěd, jestřáb, mnohá osobní jména (Ludmila, Drahomíra, Boleslav). V pozdější době nalezneme např. u Husa výrazy: pravdomluvný, smilnomluvný, prázdnopěvci, křivoradi, zlorádce ad. Ve staročeštině se vyskytly i tak neobvyklé složeniny jako Natura Světoplozie (světy plodící; zlomek Alx. Ostř.).
V Rukopisech zesilují básnický účinek také slova zvukomalebná. Proti jednotlivým z nich vyslovil námitky zejména Flajšhans. Jde o výrazy: břěskný, drnket, rachet, rachot, tluket. Komárek nevylučoval existenci takových výrazů ve staré češtině a nepovažoval námitky proti nim za závažné. Zvukomalebné výrazy existovaly i ve staročeštině a jejich podoba bývá značně variabilní.
Podrobný rozbor všech slov RKZ s ohledem na jejich vznik z původních kořenů provedl Enders (Jazykovědný rozbor Rukopisu Královédvorského, Zelenohorského a dalších staročeských textů s nimi spojovaných. Praha, Neklan 1993). Upozornil, že slova v Rukopisech mají minimální počet předpon a přípon. Některá jsou právě jen slovními kořeny: chod (ve významu krok), kot (ve významu kácení; ve stč. je ustrnulé „kotem“ = rázem, rychle), vid (ve významu pohled), dále tah, lom, prask, div, blesk, krok, roj, chřest. Užití „slov kořenných“ naznačuje starší stav jazyka, s dosud nerozvinutými předponami a příponami.
Za pozornost stojí slovesné tvary bez předpon: téci m. utíkat, palovat m. upalovat („palováše tu, kto téci móže“ = upaloval, kdo mohl utíkat), chopit m. uchopit, kynout m. pokynout. Taková slova nejenže ukazují na starší stav jazyka, ale také umožňují hutnější vyjádření.
Endersův rozbor tvoření slov umožnil vyvrácení námitky proti slovům vlastice, srdice, ložice. Jazykovědci až po Komárka považovali tyto výrazy za zdrobněliny a namítali, že zdrobňovací přípona by měla být pouze –ce (vlastce, ložce, srdce nebo srdéčko). Enders ukázal, že v RKZ se přípona -ice neuplatňuje jako zdrobňovací, ale naopak znamená velký rozměr. Čteme zde: okénce rozložito (velké), srdice udatno, dušice (u silného a chrabrého jinocha), nožice (u jelena s mohutnými parohy), kravicě (dospělé dobytče). Obdobně ve staročeské Alexandreidě se píše o stětí „ručice“ bojovníkovi; hlavice v rukopise hr. Baworovského je lví hlava.
Při zkoumání slovní zásoby RKZ se badatelé snažili přiřadit jazyk k určitému území. Flajšhans zdůrazňoval v jazyce RK moravismy: uderiti, vícestvie, chyžice. Komárek kladl důraz na slova, která považoval za rusismy: plzný, bujarost, holedbati se, tuča, věcina, jiskrený, nižní, vyšní, vet, hoj, bodrost, stenati, byvší, odoleti, nevzmožno, súmrky; slovní spojení jarý tur, sirá země, kalená střela, lud sbierati stanú. K rusismům řadil také nadměrné užívání spojky „i“ a příslovcí na –o. Poukázal na to, že ruština měla v prvních dobách naší slavistiky největší vliv na vytváření představ o praslovanštině a tím naznačil, že padělatel RKZ úmyslně používal ruská slova, aby vytvořil zdání starobylosti.
Enders kladl jazyk RK na východ našeho území, tedy do oblasti východních Čech, Moravy, částečně Slovenska a Slezska. Hledal důkladněji souvislosti i v jiných slovanských jazycích. Podobnosti s polštinou lze nalézt např. u výrazů tucza (bouře), wet (zástava), skad (odkud), plzný (související s polským płużyć). V srbochorvatštině najdeme stenjati, tüča, bîvši, bîvše, bîvša (obdoba výrazu „byvšie blahost“ v RK). U jazyka RZ nelze určit příslušnou oblast.
K některým slovům RKZ se vedly dlouhé obsáhlé diskuse, k jiným se objevila jen krátká zmínka, že slovo je nedoloženo či doloženo v konkrétní staročeské památce. Následující přehled usiluje o shrnutí toho nejzajímavějšího z diskuse badatelů okolo jednotlivých slov.
Rukopis královédvorský
bodrost. Kolem tohoto slova vzniklo mnoho dohadů. Dle Gebauera by dle pravidla jerového měla být bdrost nebo bedrost. Seydkora podrobně rozebral psaní slabik „be“ a „bo“ v RK a došel k závěru, že je zde pravděpodobně napsáno bedrost. Dle Vojtěcha je za písmenem „b“ nedokončené „o“. Komárek považuje slovo bodrost za rusismus. Enders zmiňuje osadu Obodř v Polabí.
byvšie. V Rukopise královédvorském najdeme ojedinělý tvar, ve staré češtině neznámý: přídavné jméno od přechodníku minulého. Jde o výraz „byvšie blahost“. Myslí se tím dřívější blahost, staré dobré časy. Gebauer hodnotil tento tvar jako možný, ale odjinud nedoložený. Soudil, že tyto tvary byly u nás zavedeny až v nové češtině napodobením ruštiny a staroslovanštiny. Flajšhans byl ještě ostřejší a ohodnotil slovo jako chybné a nemožné podle ruštiny. Ačkoli byl nalezen doklad v Dial. Boh., i Komárek setrval na stanovisku, že bezpečné doklady těchto tvarů jsou známy až z 19. stol. wybyehſſa v Dial.Boh. 18a (vyběhšá). Dle Gebauera je to chyba, má být „šlechetnost vyběhši a postúpivši.“ Přichodší = cizinec Brn. nauč.; EvOl 192 „hosté a přichodší“, 195b „smrtí swyedssi“ (šedší, sešlí, uvadnuvší).
čaroděj. Flajšhans a Komárek žádali výraz čarodějník, podobně jako dobrodějník/dobrodějec, dobrodějcě. Ve staročeštině se však vyskytují slova jako zloděj, darmoděj, dobroděj Civ. ev., boroděj MamA 28b.
zájmeno če. V RK nalezneme toto zájmeno v podobách „cíe, na cíeze, procíe, nícíe“, v RZ „ce“. Proti tvaru procíe nebyly námitky. Nícíe můžeme číst nice, jak je obvyklé ve stč. Sporné jsou tvary „cíe, ce“. Dle Gebauera zájmeno „če“ ve staročeštině neexistovalo; praslovanské cь, mělo-li státi samostatně, muselo se změnit v čьso = co. Hanka myslel, že bývalo staročeské samostatné zájmeno „če“.
Flajšhans nalezl „če“ v dialektech, ale Gebauer tato svědectví odmítal, protože jsou dílem nespolehlivá, dílem původu pozdního. Někter památky píšou zájmeno „nic“ jako „nycze“ (Hrad. 86a, EvVíd Jan 14, 13), ale dle Komárka i Gebauera zde musíme číst „nice“.
Komárek poznamenává, že stč. tvary pročež a načež nedokazují možnost tvaru „če“. Ve slovenštině je 1. a 4. pád „čo“, tím lze vysvětlit souhlásku „č“ v nářečním če, čé.
Enders píše k tomuto problému, že bylo dříve česo a čьso, důrazové a nedůrazové. Ve vydáních stč. památek se píše „ce“ nebo „čse“, ale transkripce je při kolísavé stč. grafice nejistá.
Seykora zjistil, že v RK je 13x cie = cě (tesajíciem, krocie atd.) Zájmeno „cie“ by tedy bylo možné číst i „cě“.
Žalt. Klem. čež-koli ruka má chce. Brn. Nauč.: bral če mu dal, če pán jich žádá. Brn. nauč: „čes mi dlužen“, „če tomu sdieti“ Dal.;
četný. Dle Flajšhanse znamenalo stč. početní, počtový, účetní; v dnešním významu „velký co do čísla“ nedoloženo. Tuto námitku opakuje i Komárek. Podle Machka vytvořil toto slovo Václav Hanka. Dle Enderse je ve stč. doložen „čet“.
děva. Toto slovo bylo označováno jako nedoložené, protože v stč. je pravidlem děvicě, ale později byly nalezeny doklady. Komárek označuje slovo za doložené, ovšem méně obvyklé. Leg. Kat. 2251 „pro tu děvu“ a 2741 skrze řeči teyto dyevy“
děvčě. Ve stč. nedoložené, v Gebauerově slovníku je nestarší doklad z r. 1517. Slovo se vyskytuje v lyrice RK, tedy v novější vrstvě. Avšak už ve staroslověnštině bylo vъnučę, ovčę, otročę.
dle. Ve stč. dle znamanalo „kvůli, pro“. V RK je správně ve vazbě „dceře dle“ (kvůli dceři), v RZ „plezně dle“ (kvůli užitku). Za nesprávné byly považovány tyto vazby: Luděkova dle slova, sebe dle dřevce, rozenie dle svého, RZ rozenia dle svégo. Doklady slova „dle“ ve významu „podle“ jsou až koncem 15. st. Komárek opakuje tuto námitku jako platný argument proti RKZ. Enders zastává názor, že byl též ustrnulý tvar „dle“ s významem „po délce“. Jde o ustrnulý bezpředložkový 6. pád od „dlja“, tedy délka.
Leg. Kat. 2594 „dle všěliké potřebnosti“ (běhal Porfyrus mezi rytíři), dále Leg. Kat. 2033, 2305, 2326, 2344 „dle ustavičnosti“ tj. jako znak věrnosti, ve shodě se svou vytrvalostí ve víře; stč. mnedle = podle mne;
drahá (milovaná). Tento výraz vytýkal Gebauer jako moderní. Komárek soudí, že drahý ve významu milý je ve stč. známo, např. drahá přietelnicě, samostatné použití bylo tedy možné podobně jako v stč. milá = milenka.
dráp. Slovo je ve stč. nedoloženo. V RK znamená celý pařát. Doklad z 18. st. u Kotta „drápy čapaté míti“.
dřevo. Skloňování slova se liší v jednotlivých písních RK. Flajšhans vytýkal konkrétní odchylky od staročeštiny, ale dle Komárka sotva lze z toho činit průkaznější závěry. V písni Čestmír jsou vždy podoby „drvo, drva“, v písních Beneš a Jaroslav v množném čísle „dřeva“. Požadováno je v jednotném čísle dřěvo, v množném čísle drva.
helmice. Zde byl požadován staročeský tvar „helm“. Helmice je jedno z mála slov německého původu v RK. Někteří jazykovědci však počítají se slovanským původem slova. Správné „helm“ je v RK 5x, „helmice“ 2x.
hoj. Toto citoslovce považoval Flajšhans zpočátku za dosvědčené ve tvaru hůj, huj (doložený v 16. a 17.st.), ale později je označil za nedoložené. Dle Komárka citoslovce „hoj“ je nedoloženo, ale existence není nepravděpodobná. Dal. Cerr. 67b 102 „hoj, kak sě tehdy Čechové hrdinsky měli“; „oj“ Hus Post. 31, „oj“ Štít. Bud. 206;
holedbati sě. Slovo není nikde ve starších slovanských jazycích doloženo. Komárek je považoval za rusismus. Podle Etymologického slovníku Kopečného slovo nejasné.
hovor. Slovo vytýkal Flajšhans jako nedoložené, ale dle Komárka vzhledem k rozvětvené slovní čeledi již ve stč. nelze jeho existenci vylučovat. Sloveso „hovořiti“ je doloženo.
huba. Také toto slovo vytýkal Flajšhans v tomto významu jako nedoložené (až ze 16. st.), ale Komárek soudí, že nynější význam je značně starý. V RK se takto expresivně označují ústa zrádce. „aby jich huby oblil“; Otc. 183b; aby jich [býků] huby…pokropowal TrojA 11a (Letop. Troj.);
chrabrý, chrabrost. Ve staročeštině je doloženo pouze „chabrý“. Komárek uvádí, že vzhledem ke staročeským vlastním jménům jako Chrabřec nelze vytýkat. Též místní jméno Chrabry. „Hraber“ v Podlažickém Nekrologu s. 53
chyžice. Flajšhans píše, že slovo chyžice je chybné a nemožné staročesky; je to moravismus a rusismus, česky má být „chyše“. Seykora uvádí nářeční východočeský tvar „chýžičky“. Enders poukázal na praslovanskou formu chyzь (Supr. 90,17) i chysь (chyzъja), lužické chyža.
jarý, jarno, jarota, jarohlavý, zjařiti sě. Tato slova jsou považována za nedoložená. Doložené je pouze „jarobujný“ ve stč. Tkadlečku. Je vidět, že autor/autoři RKZ měli tuto slovní čeleď. Flajšhans zmiňuje, že slovo „jarý“ (rozdrážděný, hněvivý) se vyskytuje v ruském Slově o pluku Igorově (jar tur Vsevolode!) Enders poukázal na stsl. jariti sě (rozhněvati se). OJ Jarý doloženo v Brn. nauč. 96;
jeseň. Flajšhans a Komárek se shodují, že staročesky je doložena jen podjesen. Slovo jesień existuje v polštině, osěň v ruštině. RK má tedy tvar, který můžeme považovat za základní či archaický. Doloženo v Žalt. Pod.
kol, kolkol. Gebauer považoval tuto předložku za nedoloženou. Flajšhans ukázal na doklad „bývá polepšen kol svět“ (Sequ.). Ale Gebauer namítl, že to je složenina kolsvět, orbis terrae. Komárek uvádí „kolokol“, doložený Kubínem ze severových. českých nářečí, a dodává, že odsouvání koncového –o je u stč. neohybných slov běžné (tako-tak, tamo-tam).
krupobitie. Flajšhans píše, že slovo se vyskytuje v češtině teprve v 16. stol. Komárek dodává, že spojení krúpy b´ú bylo již v stč., ale místo krupobití se říkalo (zřídka) hrad nebo prostě krúpy, jednou je doložena složenina hradobit. Tento poslední doklad snad ukazuje, že ani krupobitie nelze ve 14. a 15. st. vyloučit.
kyprý. Zubatý poukázal na to, že význam slova ve staročeštině byl „rychlý, čerstvý, čilý“ (souvisí s kvapiti). Dle Komárka slovo původně nesouvisí s kypěti, kynouti (kypré těsto), sblížilo se s těmito slovesy významem až dodatečně. Komárek soudil, že stč. doklady nového významu nejsou známy. Význam čerstvý je však v Malém stč. slovníku. Výraz „v kypré zemi“ viz Staročeský slovník seš. 10, s. 402, z Lék. Jádro D 368.
letadla. Flajšhans považoval slovo za nedoložené a nemožné. Nicméně dodal, že v Žalt. Klem., jejž Hanka znal před r. 1817, se tak hrubým latinismem překládá biblické „volatile“. Kvůli tomuto dokladu „letadla, totiž ptáky“ považoval Komárek slovo za doložené. Zdůraznil však, že se tehdy cítila potřeba výraz vysvětlit.
ľubicě. Dle Flajšhanse a Komárka je slovo ve stč. nedoložené. Odvozené „libička“ je v Tkadlečku ve významu „milenka“. V RKZ se míní patrně manželka v polygamii. Byl by to ojediněle zachovalý starý výraz, odjinud neznámý. Třeska uvádí ve Zprávách ČSR, že v srbské lidové poezii se slovem luba označuje manželka. Enders zmiňuje jméno řeky Libice, které muselo dříve znít Lubica.
luna. Gebauer původně toto slovo vytýkal jako nedoložené. Flajšhans nalezl doklad v Baw. 216 v Arnoštu: „(panna) bieše podobna k luně“. Další doklady jsou v Gesta Romanorum: „luna měsíčná“; „že sě luna menšie na zachodě (kodex Mikulovský 1406, Ecclesiasticus 43,7); kázání z Kutné Hory r. 1555 „luna neb měsíc“. Slovo pochází z latiny.
Lumír. Flajšhans vytýkal jménu nedoloženost a nemožnost. Komárek uvažoval o možnosti odvození ze základu Lubomír nebo Lubimír, ale podotkl, že např. stč. jméno Lubman zachovalo skupinu „bm“ beze změny. Enders připouští možnost keltského původu z Liutmara nebo Ludomera, avšak kloní se ke vzniku jména ze základu lu-, který má pozůstatek v našem „uleviti“, je též v praslovanském leu-ti.
Morana. V RK je tak nazvána bohyně smrti. Jméno je uvedeno také ve sporných glosách Mater Verborum. Jiné staré doklady tohoto jména dosud nebyly v rukopisné literatuře uvedeny. Komárek říká, že souvislost se slovesy mořiti, umříti je velmi jasná. Enders poukázal na polské Marzana.
mužstvo. Flajšhans považoval slovo za nedoložené, vytvořené patrně podle něm. Mannschaft. Komárek zaujal vyhýbavé stanovisko, že neexistenci kolektiva mužstvo nelze dokázat.
nastojte. Nepanuje shoda v názoru, co toto slovo znamená. Flajšhans píše, že slovo je nedoložené jako citoslovce podivu. Dle Komárka znamená stč. běda! pomoc!; může to být rozkaz. způsob slovesa nástáti (přistoupiti). Např. v ŽaltKlem a ŽaltKap čteme „ráno nástoju tobě (ŽaltWittb a ŽaltPod mají „přistúpi k tobě“). Enders uvádí významy: hle, podívejte se, běda, pomozte, dávejte pozor.
nižní. Flajšhans a Komárek považovali tento výraz spolu s „vyšní“ za rusismus. Dle Enderse znamená „nízko položený“; vyšní = vysoko položený (kdežto nízký, vysoký znamená míru). Slovo je však doloženo: doklady na nižní jsou ve Staročeském slovníku a v Ev. Ol. 143b; obvyšný je v Malém stč. slovníku. Komárek podotýká, že „vyšní“ je doloženo v zeměpisných názvech. to jmá poſuzowati rychtář vyšní Žilin 145b.
nožny. Příklad námitky vyvrácené. Šembera žádal výraz nožnice. Později se nalezly staročeské doklady v Leg. Kat. a v Utrpení Kristově („obrať svój meč v nožny“).
oběcati. Flajšhans vytýkal jako výraz křesťanský, proti čemuž Komárek namítl, že zde šlo o oběti křesťanskému bohu. Enders vykládá jako „slibovati oběť“. „obětovali jsú běsóm“ Žalt. Witt. 147, „obětovali czyrtóm“ Žalt. Witt. 155, „obětuj též tam oslicu“ Dal., oběcaný v Stč. slovníku.
obvlečena. Tvar považuje Flajšhans za nedoložený a nemožný (m. oblečena), Komárek spíš za značně nepravděpodobný. Enders ukázal na obdobné výrazy ve Stč. slovníku: obvlažovati, obvlaky, obvládati, obvláční; Baw. v. 113 obvlékl hedvábnú nití.
opěšalý. Dle Flajšhanse chybné, staročeský význam byl „unavený“. Komárek namítl, že význam „pěší“ (bez koně) je doložen již z Kroniky trojánské. “jakž uzřě [mládenec] krále svého opieſſaleho v takém nebezpečenství statečně bojujíce TrojA 21a; bieše opieſſal u boji TrojA 114a pedes erat;
oružiti. Gebauer vytkl jako výraz nedoložený, ale je doloženo „oružie“ ve významu „zbraň, výzbroj“.
ozvučený. Výraz nedoložený. Řád korunování krále českého má „zvučiti chválu“.
panstvo. Dle Gebauera byl význam panství, ne kolektivum (páni). Seykora nalezl doklady u Štítného „stav světského panstva… má býti vzpanilé mysli“, Leg. Kat. „ciesařovna se vším panstvem bieše ostala na hradě“. Gebauer upustil od původní námitky.
parob. Doložen je pouze „parobek“ ve významu „chlapec“. Komárek namítá, že v RK je význam „otrok“, avšak tento význam se vyvinul až z významu „chlapec“, a těžko lze význam „otrok“ předpokládat už pro dobu starou. Enders uvádí, že význam „sluha, otrok“ je už ve staroslověnštině.
plzný (význam patrně: prospěšný, užitečný). Gebauer vykládal toto slovo jako chybně utvořené podle ruštiny. Dle jazykových zákonitostí by v češtině bylo polzě, polzně, polzný. Flajšhans poukázal na to, že hláskové změny zasahují přes své meze, např. název obce Polžov zněl dříve Plžov. Gebauer namítl, že Plžov je ojedinělá odchylka, která proti pravidlům vědecky tak hluboce založeným a tak evidentním neváží pranic. Obránci ukazovali zejména na jméno města Plzeň, ze kterého je zřejmé, že slovo muselo existovat již ve staročeštině.
Komárek setrvává v názoru, že jde o rusismus. Uvádí, že srovnání s místním jménem Plzeň není možné, protože Plzeň má staré slabikotvorné „l“, kdežto rus. poľza vzniklo ze spojení po-lъzě, tedy v češtině by bylo polzě nebo polza, nehledě k tomu, že vlastní jména jsou velmi často etymologicky nejasná. Enders poukázal na slova: „plznúti“ (ve stč. ve významu klouzati), plzký, poplz. Slovo „plz, plaz“ označovalo původně hlavici pluhu. Plzný by znamenalo téměř totéž co „orný“. Staré polské „płużyć“ znamená „prospívat“. Leg. Kat.: „sem tak vysoce urozena i tak v zboží rozplozena“.
pochládeček. Slovo kritizoval Flajšhans tvrzením, že se zdrobňovalo buď předponou po-, nebo koncovkou –ček, nikdy obojím. Obránci uvedli slova poprašek, potůček, popěvek. Také Komárek se klonil k názoru, že slovo je možné: bylo by možno vyložit ze spojení „jíti po chládku“, podobně vzniklo slovo „pokraj“. U Husa Post. 51E je pomlsek; pomyšleníčko v Malém stč. slovníku;
prnúti. Slovo se v RK vyskytuje na třech místech: „i by Němcem prnúti“; „rozprnuchu vsě jich voje četné“; „rozprnú sě řady sěmo tamo“. Ve staročeštině není doloženo prnúti a rozprnúti, ale jsou doloženy tvary s jinými předponami: oprnúti sě, poprnúti (rytieřstvo tu k nepřátelóm poprnu), připrnúti sě (jakž sě vlk k stádu przyprne), vyprnúti sě (vyprnu sě jim všem z očí). Flajšhans a Komárek namítali, že staročeské tvary neukazují ke slovesu prchnouti, ale jsou od slovesa přieti.
Hanka kladl prnúti = prchnúti v 2. díle Starobylých skládání, avšak ten vyšel až po nálezu RK.
Enders neodvozuje prnúti od přieti, ale od základu per-, značícího původně „práti“ i „letěti“; z toho vzniklo prchati, pršeti, prášiti. Sloveso prnúti je příkladem původního staršího tvaru, který už je v ostatních památkách rozšířen příponou.
roh lesní. Nejedlý vytýkal, že jde pojmenování novodobé, překlad z něm. Waldhorn. Nicméně roh sloužil jako hudební nástroj od nepaměti. Alx. „bubny a trúby zubrové“, Ž.Witb. „nepřátele náše prověju rohem“; flatorna v EvOl. z 1. pol. 15. stol. pochází patrně z něm. Waldhorna.
rosný. Komárek považuje za nedoložené, ale nikoli nemožné. Slovo je však doloženo, je v Malém stč. slovníku. V bibli Ol. rosná krůpěj; v Chelčického Postile 232 „krupičky rosné na trávě“; „rosně“ v EvOl Dan. III,50;
rozkacen. Flajšhans vytkl jako nedoložené a nemožné, dle Komárka asi neprávem (srov. Machek EtSl, heslo katiti). Enders považuje slov za snad metaforické ke káceti. „katný“ Leg. Kat. 3050 (o zlosti)
ruměnec. Dle Flajšhanse je slovo přejato z ruštiny. Podle Etymologického slovníku Holuba-Kopečného je slovo obnoveno z polštiny. Ve staročeštině je doloženo rumný. „ruměno lice jemu jestь“ Supr. 133,8.
setniny. Flajšhans odsoudil slovo jako nedoložené a nemožné. Ve staročeštině je však doložen setník (např. v Bibl. Ol.). Enders podotýká, že odedávna bylo čítáno na desítky a stovky a ptá se, jak by bylo jméno stočlenného oddílu?
sen. Gebauer vyložil, že ve staročeštině je zájmeno „sen“ archaismus, používá se skoro jen v jistých výrazech: sen svět, do sie doby, sen i on(en), a má vždy význam „tento“ (ukázání na blízký jev), proti „ten“ a „on“ (ukázání na vzdálenější jev). V RK se toto zájmeno používá s velkou zálibou a někdy i pro vzdálenější místo: „jest nám dokročiti na sie miesto“; „otsud k druhu spěcha“ (míněno odtamtud). Enders upozorňuje, že jde o vcítění se. V živém ústním vyprávění lze pochopit, že si vypravěč představuje věci a místa jako zde přítomné.
Staročeský slovník uvádí u slova „odsud“ také význam „odtamtud, ze vzdálenějšího místa“, odkazuje na uvedené (nebo ze situace známé) místo jako na místní východisko děje: jest li toto město Efezum, odſam sem [já Malchus] PasMuzA 368; jenž [král asyrský] jest nás otſud [ze zajetí] přivedl BiblOl 2 Esd 5,69; přistúpivše před nás konšelé z Kunovic předložili jsú nám, kterak před ně přišel člověk jeden odsud žaluje na jednu ženu NaučBrn 58. U Štítného je výraz „v síž neděli“ ve významu „v tamtu neděli.“
Zájmeno se vyskytovalo ve dvou variantách: sen, sien. Dle Gebauera později vzniklo sien a Hanka myslel, že sien bývalo již v době starší. V RK je vždy podoba sien, sie-, nikdy sen, se-, např. zástup sien, k siemu chlumku, v siemže městě.
Nejstarší doklad podoby „sie-„ byl nalezen v rukopise Alexandreidy z let 1380-1400 (syeho světa). EvOl: do syeho času 936, až do sí doby, Ol.: až do siehož dne; Alx.: síhož roku, síže chvíle.
Komárek říká, že psaní tvarů zájmene „sen“ s jotací (sien, sieho, siemu) je poměrně málo průkazné, protože tento způsob psaní není neznám ani v 15. st.
Výskyt zájmena v ustálených staročeských spojeních svědčí o tom, že dříve bylo častější. V RKZ je toto zájmeno ještě v plné síle. V Alexandreidě je 29x sen, z toho 24 v ustálených výrazech a 5 mimo ustálená spojení.
sieti sě. Slovo ve staročeštině nedoložené. Odpůrci ukázali na ruské sijať = svítiti; staroslověnské sijati. Dle Enderse je stejný kořen ve slově „sieň“ (velká místnost). Je doložené slovo „sievati sě“: „sievajiec sě jako jiskry od slunečného vedra“ (Smrť Jer. ms. 1410).
skad. Vyskytuje se v polštině (skąd), v češtině je odkad, odkud. Dle Flajšhanse slovo užil poprvé Jungmann ve Ztraceném ráji. Enders poznamenává, že slovo „skad“ se vyskytuje v RKZ jen v písni Čestmír, které je jazykově blízká polštině; dále že pro vrhání klád shora je lepší skad než ottad.
stenati, stenánie. Tyto tvary jsou dle Gebauera ruské; česky je ston, stonati. Stejně soudil Flajšhans. Komárek doplňuje, že v době velmi dávné měly původní slovanské tvary tohoto slovesa „e“, ale u nás až do 19. st. doloženo není. Enders uvádí, že varianta s „e“ má převahu ve staroslověnštině, je doložena také ve slovenštině (jméno řeky Stenava), v srbochorvatštině je stěnjati.
Střebor. Uvažovalo se o vzniku jména ze základu střieti (Vašek), střebati (Polívka). Komárek soudil, že výklad ze slovesa střebati je zcela nepravděpodobný, výklad ze slovesa střieti měl za teoreticky možný, ale ve stč. složených jménech není tento základ doložen ani jednou. Je však doloženo „Střezi-„ jako složka vlastních jmen. K základu stříti se klonil i Enders a uváděl polské Strzeslaw, Strzezybor.
súmrky. Komárek dal do souvislosti s ruským sumerki. Enders zdůrazňuje rozdílnost pojmů mrk a mrak: soumrak přichází i bez mraků; základ mrk býval velmi plodný. Blahoslav Gr. s. 327 uvádí slovo „úmrk“ jako nepěkné.
syrý. Dle Flajšhanse v češtině nedoloženo, za to máme syrový. Enders upozorňuje, že syrá země je ustrnulý epický obrat, jakých je v RKZ více. Syrý ve významu nevyzrálý je v Malém stč. slovníku. Syrový má příponu –ov, v RK je slovo bez přípony, v původnějším tvaru.
širý (širé pole). Dle Flajšhanse nedoložené a nemožné, staročesky je „široký“. Ve staročeštině je doloženo „čiré pole“. Dle Komárka širý je slovensky. V Malém stč. slovníku pod heslem „šířě“ je výraz „širé moře“. šírost zempná (zemská) Leg. Pil. v. 2 a 15;
šuma. Odpůrci považují slovo za nedoložené, obhájci se odvolávají na místní jméno Šumava. Sloveso šuměti bylo v staročeštině běžné. V srbštině šuma = les.
tábor. Vašek se domníval, že slovo vzniklo a rozšířilo se až v době husitské. Tento názor zastávali také Flajšhans a Komárek. Gebauer proti táboru v RKZ nenamítal, přijímal Miklošičův výklad z tureckého thabur = ležení. Dle Komárka osmanské tabur znamenalo původně a dlouho právě křesťanské ležení, bylo přejato do turečtiny z maďarštiny a nemáme důvod předpokládat, že se tak stalo před r. 1420.
Obhájci ukazovali mj. na mongolské tapqur, tabqur s významem oddíl vojska. Tábor se v RK vyskytuje v několika spojeních: „podviže sě vešken tábor vrahóv“; „tábor sien bě strašný kolkol chluma“; „v třie prúdy sě rozstúpí veš tábor“; „i v táboře Tatar klidno biéše“. Z toho jen poslední lze číst jako „ležení“, jinak musí znamenat „jízdní vojsko“ nebo „oddíl vojska“.
Machek v Etymologickém slovníku opouští starý výklad o husitském původu slova a konstatuje vztah k tureckému tapqur. Konstatuje, že maďarští badatelé stále mají za to, že tábor je z tureckých jazyků.
V ruštině mělo slovo tábor význam také jako hejno, stádo zvířat; tabornaja bělka je veverka, která se nestěhuje. Slovem tábor se také označují kozácké jízdní oddíly.
tasiti. Dle Flajšhanse slovo nedoložené v tomto tvaru a významu, Komárek však soudí, že je to sloveso velmi staré. Enders vykládá, že výraz „tasi“ je nutno chápat jako „sekl, ťal“. Luděk v RK netasil meč, protože oba soupeři již mají meče v rukou. odtasiti Troj., též v Tkadl.; královi nožem hrdlo przietaſſi [Durynk]DalV 98,24; proti Rudoltovi hnáše, tu jej dřevem mužsky protasi ŠtilfB 556; mečem jej [velmože] protasi t. 557; vytrh meč svój, i protaſi Pausania naskrz AlexPovB 240a;
tlupa (tlupy krahujcév). Dle Flajšhanse nedoloženo, je v ruštině. Enders ukazuje na stsl. tlъpa, pol. tlup.
trčiti. V písni Oldřich je význam patrně „strkat se“, v Jaroslavu „prodírat se“ (vz Tatary trči). Flajšhans považoval v tomto významu za nedoložené a nemožné; zmínil srbské trčati, které Hanka znal. Také Komárek měl slovo za nedoložené. Enders zmiňuje osobní jména Trča, Trčka. „muži před sě trčeli“ Malý stč. slovník s. 515; “dva mužie spolu sě běsta porazila a v hromadu spolu strčila“ Tristram.
tuča. Výraz se vyskytuje v RK i v RZ, ve staročeštině není doložen. Dle Komárka je to asi rusismus. Enders soudí, že slovo je praslovanské, neboť se vyskytuje také v ostatních slovanských jazycích (polsky tucza = bouře).
tvrdost nebes. Flajšhans vytýkal jako latinismus podle lat. firmamentum. Z téhož důvodu se slovo nelíbilo ani Komárkovi. Enders se podivuje, že firmamentum je už v Žalt.Wittb. a překlad mohl být proveden už ve staročeštině, proto nemusí být důkazem nepůvodnosti. Ukázal na doklad v kronice Georgije Hamartola, kde je „podtvrъdije“ ve významu „klenba, strop“. Supr. 317,7 „da bodǫtъ zvězdy po tvrъděli nebesьněj“.
umdlý. Nedoloženo, ale ve staročeštině je umdleti, umdlelý, mdlý. Bylo poukazováno na spojení „Eva umdlá“ v Jungmannově Ztraceném ráji. Dle Enderse jde pouze o tvaroslovnou odchylku, slovo je značně variabilní. Pobočná slabika (u) byla připojena k usnadnění výslovnosti (jako ve slovenských slovech ortuť, omša).
unavený. Flajšhans vykládal stč. unaviti = usmrtiti. Význam „umdlený“ měl za nemožný ve staročeštině. Obránci se odvolávají na stč. naviti sě = trápit se, mořit se. „mistři se navici počěchu“ Leg. Kat. 2.123; též v. 2973; Baw. rkp., Čtenie kn. Ben. Luk. 6,18, tamtéž Jan 4,6 „kněz unaviv sě chodbú“ (chůzí).
uondati. Gebauer měl slovo za nedoložené. Flajšhans soudil, že ondati bylo ve stč. tentočkovati. U Veleslavína: undati se = caco, -are = kakati, potřebu udělati. Enders poukazuje na to, že obdobná slova „sundat, nandat, odundat, zaonačit“ nemají obscénní význam; stč. pondati – posunout. Baw. 3868 „na též miesto je pondali“; natři mandlóv a rozpusť je jako kaši, vondajž do tří hrncóv Kuch 20a;
usvědla, usvědevši. Gebauer mínil, že Hanka četl v rukopise Hradeckém „div hořem neusvěde“, správný tvar slovesa „usvadnúti“. Od něj má být minulý čas usvědši; Hanka však utvořil omylem usvědevši. Kdyby existovalo „usvěděti“, minulý čas by byl usvěděvši. Na to namítl Seykora, že RK píše často „e“ místo „ě“ (např. „peí“ m. „pěj“, „spej“ m. „spěj“, „pet krat“ vedle „píet“) V RK je tedy nutno číst usvěděvši.
Význam vykládal Seykora jako „býti spálen mrazem“ a odvolával se na vysvěditi: vypáliti jako mráz v Jungmannově slovníku. Obdobu ke gramatickému tvaru viděl ve tvaru „padnuv“ u Štítného m. žádaného „pad“. Gebauer upozornil, že Štítný používá –v: vzdvihvše. Podobně je v EvOl zavrhv; -ev je až u Hájka a Jungmanna. Komárek soudil, že význam „mrazem zvadnout“ je neznámý i v nářečích: je pouze (s)vadnout, a proti tomu vysvěditi, u(s)věditi, tj. působit, aby něco vadlo. svědil závistí (schnul) u Štítného.
úže. Flajšhans žádal stč. tvar húž(e), ale dle Komárka by úže mohla být hlásková varianta, stsl. ǫže. Novočeský tvar slova je „houžev“. Dle Enderse se ve tvaru „úže“ projevuje mimořádná důslednost, protože v jazyce RK není protetické „h“; je to tvar původní, navazující na oboureté w na území RK.
varyto. Slovo nedoložené; dle smyslu hudební nástroj. Komárek dodává, že i v ostatních slovanských jazycích je tento nástroj neznámý. Enders poukazoval na archaickou příponu –yto (známou ze slov koryto, kopyto); považoval slovo za zvukomalebné, související s vrčeti, vrkati.
vesna. Flajšhans považoval za slovo ve staročeštině nedoložené a ve smyslu „jaro“ nemožné. Komárek zmínil „vesno“ v moravských nářečích. Vesna je doložena v Žalt. Kapit. 73,17. V Žalt. Wittb. je „vesno“, které podle Enderse vzniklo z bezpředložkového pádu „vesně“. V mladším textu RK je „jaro“, ve starším „vesna“. Slova vesna a vesno jsou v Elektronickém slovníku staré češtiny s významem „jaro“.
vet. Flajšhans a ještě i Komárek chápali slovo jako rusismus, odvozený z ruského „vot“. Jde však o staročeský právní pojem. U Klareta je přeložen jako „vadium“ = odplata, náhrada, odměna, příslib. Malý staročeský slovník uvádí spojení „býti s kým vet“ vyrovnat se s kým; „buď s tobú vet“ ať je to s tebou tak srovnáno. Polské „wet za wet“ znamená „stejné za stejné“, český obrat „veta za vetu“ má stejný význam. kto prvý dal jemu [Bohu] a odweczeno jemu bude? EvOl 152b; kterak by té smělosti [nepřátel] odwetil, byl myslil [císař] PulkB 130;
věza. Gebauer vytýkal, že infinitiv by musel být vězati, a to v češtině nebylo. Flajšhans navrhl infinitiv viezti (s významem vězniti), na což Gebauer namítl, že viezti znamená plésti a vyšívati. Flajšhans dodal, že od slovesa viezti je odvozeno vězenie, a byl by nesmysl, kdyby vězenie mělo znamenati vyšívání nebo pletení. Komárek soudil, že tvar by mohl být od věziti, lépe je však vykládat jako aorist slovesa vázati s nenáležitou přehláskou, což není v RK ojedinělé.
Pass. o sv. Prokopu: „loď i s sochorem, u něhož vězieše, k němu připlula“; „na Strání ho vězeli“ Brn. nauč. 33; vieznú (mušky v pavučině) GuallCtnostK60;
viezech. Dle Komárka má zde být aorist „vázach“. Gebauer četl viežiech, Flajšhans vězech, jako tvar slovesa viezti, ale dle Komárka u obojího nevyhovuje slovní význam. Lze se vrátit ke Gebauerovu staršímu výkladu (v Lfil. 240) že vězech není aorist od vázati, který by byl vázach, nýbrž správný aorist od vězti = upevniti, k čemuž uvedl doklad: mocným slovem je svěženo, Leg. Kat. „vlasy pak zwyezenym“. Malý stč. slovník uvádí zvězenie ve významu svázání.
vojevoda, vojevoditi. Gebauer namítal, že v textech pravých je vévoda, vévoditi a že stažení voje- na vé je z doby předhistorické. V RK je nestažený tvar 4x, v MV glosa vojevoda. Flajšhans upozornil, že RK má i tvary stažené: vévodí, má milá (m. moje milá), zdieše (m. sdějieše). Později považoval Flajšhans tvary vojevoda a vojevoditi za nemožné a nedoložené. Podotkl, že Hanka se učil staré slovanštině podle mluvnice Smotrického, kde bylo slovo vojevoda vzorem. Komárek připouští nanejvýš tvar vojvoda a dodává, že „oj“ se mohlo zachovati jen při zániku „e“ (ještě před stahováním). Elektronický slovník staré češtiny obsahuje hesla vojvoda a vojvoditi. vejvoda ComestK 190a.
vražba. Slovo nedoložené, Gebauer upozornil, že u Hankova rodiště je les Vražba. Flajšhans i Seykora zdůrazňovali, že slovo je utvořeno správně. Ve staré češtině najdeme řadu podstatných jmen s příponou –ba (sočba, litba, kradba). Dle Komárka slovo mohlo vzniknout vlivem přídavného jména vražebný. Enders vykládá význam slova jako zánik těla i duše. Slovo je vícekrát doloženo v místních názvech. stsl. vražьbьnikъ, csl. vraždebnikъ; překlad V. Petrýna z Royka „bohu lásky s vražbou sloužíc všude plodí psotu“;
vrchole. Ve staročeštině bylo slovo vrchol mužského rodu. V RK je vrchole jako slovo rodu ženského (na vrcholi na vysokéj). Stejný výraz použil Jungmann: sněžná vrchole. Flajšhans a Prusík poukázali na nářeční „vrchole“ v nářečí jihočeském a roudnickém. Gebauer se s těmito doklady nespokojil, protože nejsou staročeské.
ves, vsě- nebo veš, vše-. V RK je psáno wſie- . Spory se vedly o způsob čtení tvarů tohoto slova v RK, avšak názory se neshodují ani ohledně výslovnosti ve staročeštině. Gebauer uvádí, že staročesky byly tvary např. vše, všeho, všemu, ve všem. V jiných tvarech bylo krátké všě- nebo dlouhé všie-. Hanka myslel, že všude bylo bez rozdílu vsě- (vydával tak Starobylá Skládání).
Prohlédneme-li všechny ostatní skupiny hlásek ſie, výslovnost je 231x sě; 10x še nebo šě, 2 případy nejisté. Slabika ſe znamená 128x še.
Gebauer předpokládal pro RK jednotné pravopisné pravidlo pro psaní sě = ſie, še = ſe. Flajšhans namítal, že staročeská grafika není ustálená. Seykora ukazoval příklady nepravidelností v památkách: v Alexandreidě čteme myessecz podle souvislosti ve větě buď měšec nebo měsec (měsíc). V legendě o sv. Kateřině jsou různorodé tvary: vse, vsie, vsye, vsem, vsyem, vsech, vsiech, nade vsemi atd. Podobně ani RK nemusí mít ustálený pravopis.
Komárka vedla analýza spíše k závěru, že nutnost číst „ves, vsě“ apod. z pravopisu RKZ vyvodit nelze. Relativně malý počet případů, kdy „sie“ v RK znamená „še“ nebo „šě“, otvírá přece jen možnost číst v RK uvedená slova a tvary s tupou sykavkou (vše). Tím by byla námitka odstraněna.
Enders naopak odmítal číst tvary typu vsieho jako všeho. Za možnou výslovnost v RK i ve staročeštině považoval vsjeho, vsieho, nejlépe však vṡeho s palatalisovaným „s“, snad s šeplavým ṡ známým z polštiny. Vycházel ze zájmene vьsьjь a odvolával se na slova „vesmír, vesměs, vesnice“ a na doklad „hvězda vesvět oſwieczowaſſe“, Pas. Muz. 404 (= ves svět).
vterý. ve staročeštině nedoloženo. Gebauer uváděl, že v českoslezských listinách 16. stol. se vyskýtá vtorý. Mínil, že proto by RK nemusil býti nepravý, ale chyba může být i od Hanky. Flajšhans považoval výraz za nemožný, podle rus. vtoryj. Enders upozorňuje na odlišnost obou Rukopisů: v RK je vterý, v RZ vtorý. Dokladem výskytu slova je úterý, praslov. vъtorъ, nář. vtorek na nejzazším východě Moravy a Slezska.
zahaliti. Flajšhans považoval slovo za nedoložené ve staročeštině, vzniklé z něm. verhüllen. Komárek se přiklonil k výkladu v Machkově Etymologickém slovníku, podle kterého slovo není německého původu. odhaliti u Husa, Desatero 70 A;
Záboj. Slovo je doloženo v XV. stol. ve významu výpalky, pokrutiny (zbytek po lisování oleje). Dle Komárka je možno jako jméno připustit s odvoláním na doložené Přěboj, Předboj. Enders dodává, že analogicky je tvořen Záviš.
zamiesiti. Gebauer viděl v tomto slově důkaz, že Hanka byl spolupůvodcem RK, ačkoli slovo je nesporně staročeské. Gebauer soudil, že Hanka čerpal inspiraci v Alexandreidě v dvouverší: „tehdy sě zástup zamiesi,/ biechu u vojště lítí čěsi“ (tehdy se zástup zamíchal, byly u vojska líté časy). Hanka přepsal omylem ve svém vydání Alexandreidy: zaměši – češi. Slovo „zaměšiti“ vysvětlil jako „zaškaredit se“. Gebauer se domníval, že v Alexandreidě je význam jiný: zamíchati se.
Hankovo vydání Alexandreidy se začalo sázet před 3.8.1817, vyšlo až roku 1818. Před nálezem RK tedy slovo „zaměšiti“ ve významu „zaškaredit se“ existovalo jen v Hankově hlavě a v jeho opise Alexandreidy. V RK se slovo vyskytuje třikrát, dle Gebauera vždy ve významu „zaškaredit se“.
Kalousek naopak namítl, že zamiesiti sě v Alex. nemá významu hmotného (zamíchati se), ale význam přenesený, značí nějaký stav mysli; podobně jako slova kaliti, mútiti (rmoutiti) znamenají míchati a přenášejí se na mysl lidskou. Mohlo by se vyložit „pohnouti, vzrušiti, rozlítiti“. Stejný význam mají i výrazy v RK.
Seykora podrobně rozebral téma a došel k názoru, že slovo v Alexandreidě má význam přenesený: roznítit se, vzplát, rozohnit se. V RK „zamiesi sě chám“ znamená, že chán vzkypěl, vzbouřil se, roznítil se; v předchozím verši čteme „i vzjitřil se národ Tatarů lítých“. Podobně „zamiesichu sě voji“ lze pochopit, že se voje rozohnily, nebo v hmotném smyslu zamísily. Vrah, který „zamiesi zraky zlobú zapolena“, zamíchal zraky, zakoulel očima. Dále Seykora dodává, že Hankův výklad slova v Alexandreidě zaměšiti – zaškarediti je pod datem 1.2.1818, byl tedy sepsán až po nálezu RK a mohl jím být ovlivněn.
Leg. Kat.: (Ježíš) „a pak třetí den z mrtvých vstal, svú vlastní mocí sě vzkřiesiv, tam v tvých ďáblech silně zamiesiv“; stsl. Ass. Mat. 14,26 „sъmȩšȩ șȩ“ = turbati sunt; „mieška“ v Otc. 213b = pobouření; zmiešěti je v Malém stč. slovníku ve významu zmást, splést; „rozličnost [pokrmů] smiesí a potupuge smysl“ ComestC 222a;
zbroceti. Namísto imperfekta zbrocechu žádal Gebauer zbrociechu. Komárek namítl, že v RK je i tvar bocech = bocéch, bociech, takže Gebauerův argument není nesporný. Namísto tvaru zbrocesta žádal Komárek aorist zbrotišta, imperfektum zbrotiešta. Jako doklad, že slovo se používalo v obrozenecké češtině, se uvádělo, že Ant. Marek užil r. 1814 tvar brocet.
Zbyhoň. První složka dosvědčena např. ve jménu Zbygněv, složka –gon se v stč. složených osobních jménech nevyskytuje. Museli bychom počítat s vlivem četných jmen, končících na –oň.Namítalo se, že postava Zbyhoně byla v Klicperově hře Blaník z r. 1813 a odtud se jméno dozvěděl Hanka. Není však jisté, že jméno postavy bylo již v nejstarší verzi hry, mohlo být změněno po nálezu RK. Enders přepisuje jméno jako Sbyhoň, pro srovnání uvádí jméno Pregoň, slovinské Vitigon a Gonimír, stč. shoňovati (Listář Rožmb. 1,20 z r. 1420).
zemanka. Flajšhans považoval za nedoložené a chybné, ke slovům dvořan, měšťan bylo staročesky dvořka, měštka. Dámy v družině kněžnině sluly paní. Komárek srovnává s tvarem hrabinka z r. 1511 a pokládá slovo za utvořené novým způsobem, ale ne vyloučené. Slovo je v Elektronickém slovníku staré češtiny.
zora. Slovo bylo považováno za nedoložené, ale je v Malém stč. slovníku. „u prvej zořě“ Dal.
zviesti. V Dobrovského mluvnici, která vyšla před nálezem RK, se uvádí: zvěděti, dříve také zvěsti. Avšak dle Gebauera bylo staročesky jen zvěděti. Rovněž Komárek má tvar za neznámý ve staročeštině. Enders uvádí, že bylo vědti-věsti jako jedti-jésti, deriváty pověst, nevěsta.
Leg. Kat. 1956 poselstwye zwiestil; Leg. Kat.: „zvěstil ve všej dóstojnosti“. Leg. Kat. „věste“ – víte, Májový sen „poviel“ – pověděl; Dal. 23,7.: káza jemu za stolem na zem siesti/ a řka: „slušie tobě to věděti“. Zde je nepochybně předěláno staré věsti, kterému písař nerozuměl.
Rukopis zelenohorský
dúbravina. Ve staročeštině je doložena jen dúbrava. Enders poukazuje na častý výskyt přípony –ina (Bukovina doložena od 12. stol., dále Lipina, Olšina, Smrčina). Dle Enderse dúbravina znamená vhodný materiál pro stavby.
glasy. Komárek poznamenává, že výraz „hlas“ v tomto významu (při hlasování) je hodně nový, předpokládat tento výraz a takovou formu v 10. st. je absurdní. Enders slovo nově vyložil jako glaz – lesklý kamének různé barvy, používaný pro hlasování, což je podepřeno výrazem hlazec u Klareta. Ruské glazok má význam kulička nebo kámen, skleněná kulička. Polské głaz = kámen, skála. Dle Enderse písař RZ už starému slovu nerozuměl a vykládal je jako hlas.
Chrudoš. Jméno nedoložené, navíc není zřejmé, z jakého základu je utvořeno. Komárek uvádí v této souvislosti csl. chrǫdь = kadeřavý, východočeské chruna = rozcuchaná hlava, chrouti, Chrudim, v Hájkově kronice jméno Chrud. Způsob tvoření je produktivní. Enders vykládal význam slova jako tvrdohlavec, ježatec. Chrudoš mohla být přezdívka, nemuselo jít o vlastní jméno.
iděže. Příslovce v této podobě není ve staročeštině, ale je ve staroslověnštině. Enders upozornil, že slovo splňuje zákonitost, dle níž měly spojky vztažné základ „jo“ a obdobné výrazy tázací základ „ko“.
Jarožír. Jméno dle Flajšhanse chybné, ale dle Komárka jeho existence je dobře možná, neboť se opírá o produktivní typy stč. vlastních jmen. Obdobná doložená jména jsou Ranožír, Nedažír, Přežír, Sirožír.
kněžna. Již Dobrovský vytkl, že kněžna je dcera knížecí, zde však se míní vládkyně země. S touto námitkou se ztotožnili Flajšhans i Komárek. Obhájci připouštějí význam „knížecí dcera“. Gebauer uznával význam kněžna – manželka knížete, protože věděl, že je doložen ve staročeském Passionálu. Význam manželka knížete uvádí i Malý staročeský slovník.
Ten čas také kniežě těch vlastí k modlám s svú knyeznu přijide, chtě sobě syna na těch modlách vyprositi; potom zěvivši sě téj knyeznye Maria Mandalena u vidění jiej vecě; tehda ta knyezna pocútivši kniežěti viděnie zěviti nesměla; všechny doklady z Pass. 336.
ladná. Flajšhans se domníval, že může jít o výpůjčku ze srbštiny, kde má slovo význam „chladná“. Slovo je doloženo i ve staročeštině např. v Legendě o sv. Kateřině. Tudiež (do žaláře) vsadichu tu ladnu (t. Kateřinu) Kat. v. 2412. Co s’ požádala, má ladna, to jsi všecko obdržala t. v. 3425.
lechové. Dalimil tímto titulem označil praotce Čecha. Letopisy království Franků zmiňují k r. 805 vůdce Čechů lecha nebo becha. Dle Flajšhanse jde o neznámou důstojnost, nedoložené slovo. Výraz je v Malém staročeském slovníku přeložen jako kmenový náčelník, předák.
ot. Výraz vytýkal již Dobrovský. Flajšhans uváděl, že všechny slov. jazyky mají „otec“. Seykora hovoří o dokladu v listině z r. 1515 „pan Vilém jeho ot“. Komárek soudil, že doklady (nářeční aj.) jsou velmi nejisté, ale v dávné minulosti tvar otъ bezpochyby existoval. Enders ukázal na rozdíl proti RK, kde je jen otec, otčík. Obdobné bylo skop-skopec, vrab-vrabec.
plky Čechovými. Praotec Čech je považován za mytickou postavu, proto se toto místo setkávalo s odporem. Palacký a Šafařík vykládali jako „pluky české“. Výklad „pluky Čechů“ připouštěl Flajšhans jako možný. Komárek nevylučuje význam „pluky české“. Enders se přiklání k výkladu „s pluky praotce Čecha“, protože tvoření přídavných jmen typu „býkový“ není v RKZ zastoupeno.
poganěnie. Flajšhans předpokládal původ slova z něm. hônen, a proto tvrdil, že ve slově nikdy nebylo „g“. Komárek považuje původ slova z němčiny za nejistý a odkazuje na Machkův Etymologický slovník. Enders odkazuje na polské ganič a na příbuznost se slovesy „hanobiti, hnáti“.
rozvaditi. Gebauer vytýkal, že staročeský význam slova je učiniti konec vádě. V RZ znamená „vádu způsobiti“ podle novočeského rozveseliti = vpraviti někoho do veselosti. Komárek upřesňuje, že slovo znamenalo „oddělit od sebe svářící se“. Enders odvozuje slovo od stsl. vadъ = spřežení; potom by šlo o bratry, kteří se dostali do vády, ač by měli táhnout za jeden provaz.
sboren. Komárek považoval za nedoložené, avšak v Malém stč. slovníku je uvedeno nesborně s významem „ne pohromadě“. Pojdvě přěde ň (krále), všakž nezbornýe AlxBM. 1a.
Šťáhlav. Šafařík četl Sťaglav a našel k tomu ruský doklad Stagolov (název vsi), což však zřejmě souvisí s číslovkou sto. Hanka četl Staglav. Komárek doporučoval čtení Šťáhlav. Složka –hlav není v stč. vlastních jménech doložena, ale u místních jmen je často: Holohlavy, Malohlavy. Komárek namítal, že podoba první složky je dosti mladá, nejdříve z 2. pol. 14. st. po změně šč>šť. Naproti tomu druhá část je archaická (g). Dle Enderse je třeba číst Staglav. Enders chápal první složku jména jako sta- (polské Staslaw, MJ Stakory,Stakoř, Stabor), u druhé složky odkazoval na slovanské božstvo Triglav.
svatocudný. Flajšhans považoval slovo za nedoložené a nemožné. Komárek se zamýšlel nad původem slova. Výraz „cúda“ by mohl souviset s cúditi „čistiti“ a mohl by to být i výsledek mylné dekompozice slovesa ot-súditi (v obou případech by nebyla vyloučena ani existence v 10. st.), ale může to být i deformace českého slova súd v němčině, a pak by byla existence v 10. st. velmi sporná. Enders vykládá slovo jako „posvátně očišťující“ a odkazuje na „pokropeni budú vodú očistnú“ Bibl. Card. Nu 8,7; počítal tedy s odvozením od cúditi.
Trut. Jméno bylo dlouho považováno za nedoložené. Dle Šembery bylo chybně vyvozeno ze jména Trutnov. Podle Beckovského Poselkyně r. 1006 zabil Albrecht Trautenberger draka skalního tam, kde pak byl vystavěn Trutnov. Komárek však již uvádí, že jméno je ve staročeštině bezpečně dosvědčeno. Enders odkazuje na slovinskou pověst o Trotu, který zabil draka sekyrou. Žalt. Witt. „aby zatrutili pravé srdcem“; Dal. 17,16 „srdce mé tvými ranami nadtruť“;
unie. Slovo nedoložené, Enders odkazuje na místní jména Unětice, Uničov ad. Dále upozorňuje, že RZ nemá výraznou prejotaci, nemůže v něm být „juné“. Slovo značilo zřejmě „prospěšný, užitečný“.
utr. Předložka v této podobě nedoložená, lze ji odvodit ze staroslověnského otrь. Z toho vzniklo stč. vňutř. Slovní základ se zachoval ve slovech útroba,uvnitř.
věčina. Slovo lze chápat jako „většina“; k tomu se kloní Komárek s tím, že „většina“ v novočeském smyslu není známa ve staročeštině. Slovo se však čte také jako věcina nebo věčina a uvádí v souvislost se stč. věce, rus. věče „sněm“. Enders doporučuje čtení viecina s původní nosovkou. Výraz „věce“ pro radu, sbor, sněm je doložen v Žaltáři Wittenberském a bibli Drážďanské.
vletorečný. Slovo nedoložené, dle Komárka je nesprávně utvořené z Vltava rěka. Enders vykládá původ slova ze základu vel/vol, který je v indoevrop. jazycích jeden z nejrozšířenějších, a vyskytuje se ve slovech vlna, vláha, vlajati. Význam má být „vodohojný“ (Brdy vodohojné). Hanka zde četl „Brdy v létě říčné“.