Jednotlivé námitky proti gramatice Rukopisů | Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ)

1. PRAVOPIS

Fonetický pravopis. Jak napsal již Gebauer roku 1875, „pravopis RKého je více fonetický, nežli náš novočeský pravopis.“ Například v něm nalezneme slova: „vzmušte, nebošce, mnoství, víceství, stracen, břech, poďte, otud“. U slovesa „býti“ písař nepsal počáteční „j“, čteme tedy „sem, ste“.

Fonetickým pravopisem lze vysvětlit některá slova, proti kterým měli jazykovědci námitky. Např. v RZ je psáno slovo „sprosi“, zatímco jazykovědci žádají „vzprosi“.

V době, kdy školní vzdělání nebylo běžnou záležitostí a neexistovala jednotná pravidla českého jazyka, je takový způsob psaní snadno pochopitelný. Seykora poznamenal, že písař nevzdělaný píše foneticky odjakživa. Ve středověkých listinách můžeme pozorovat, že i vlastní jména šlechticů jsou psána v různých listinách různým způsobem.

Nepříliš přesný pravopis je třeba vzíti do úvahy např. při hodnocení Gebauerovy námitky, že RK někdy zaměňuje tvary „jde“ a „jide“. Tvar přítomného času je „jde“, tvar minulého času (aorist) je „jide“. V rukopise je např. obrat „slunce přeide poledne“ místo správného „přejide“. Jak upozornil Seykora, v pravopise RK může být psáno „ide“ pro „iide“, stejně jako zde čteme „kie“ (kyje), „kieu“ (Kyjev), „po krainach“, „boistie“ (bojiště). Písař často „j“ v sousedství „i“ vůbec nepsal, někdy se uchýlil k psaní „iim, iich“ (jim, jich), pouze v několika nejobtížnějších případech si pomohl písmeny „y“ a „g“ (naiyistieie, po krayinach, piyesi, kigi).

2. HLÁSKOSLOVÍ

Enders vysvětlil řadu jazykovědných námitek tím, že v jazyce RK byla pevná hláska „j“ s výraznou výslovností. Hláska „j“ byla v jazyce RK velmi silná a zůstávala i na místech, kde v jiných nářečích zmizela, např. ve tvarech zájmen „moje“ (místo „mé“), v nestažených slovesných tvarech („podvíhaje“ místo „podvíhá“ ad.), ve slovech „bijú“, „piješi“, a působila také na následující samohlásky: středočeština dala přednost vývoji „koňíček“, jazyk RK moravským tvarům „koň-ječek“, větřieček, znameňjem, prosie, o bojéch (místo „o bojích“), valé sě (m. „valí sě“) ad. Tyto odchylky nejsou v RZ. Jindy se „j“ v RK pro obtížnou výslovnost vymítlo: podte, víte (m. vijte), sem (m. jsem).

Psaní tvarů „kameniem“ m. „kamením“, „cuziech“ m. „cuzích“, „hučie“ m. „hučí“, tedy „ie“ namísto „í“ bylo Rukopisu královédvorskému vytýkáno proto, že takové tvary učil Hanka v Uvedení k 1. dílu Starobylých skládání. Václav Hanka přepisoval –iech m. –ích ve svém přepise legendy o sv. Prokopu a v RZ i proti rukopisnému znění. Avšak takové tvary se dají nalézt i ve starých památkách, Flajšhans poukazoval zvláště na Moravu, kde byl hláskový vývoj trochu jiný (dle Jirečka šel na Moravě vývoj postupem i-ie-iej-é(j), tedy šíp-šiep-šejp-šép. U Blahoslava nacházíme tvary jako pacholejk, Hulejn.) Gebauer se vyjádřil, že „-iem by nevadilo, kdyby nebylo koincidence s Hankou“, nalezl jsem příkladů s „ie“ hojnost i v textech pravých, několik i dosti starých“. Navíc je třeba si uvědomit, že písaři psali analogicky: písař konce 14. století věděl např., že se píše „bielý“, ačkoli se říká „bílý“ a podle toho pak psal i „bieti“ m. „bíti“. Mohl se dopustit psaní „ie“ místo „í“ stejně jako případný padělatel.

Komárek konstatuje, že psaní „ie“ místo „í“ se sice najde v Hankově Uvedení, ale je běžné také v památkách, které pocházejí z období změny ie>í, jsou to hlavně památky konce 14. st. a 15. st., např. Evangeliář olomoucký. Dle Komárka by takový výklad datoval pravou památku nejvýš do 15. st. Komárek nepřijal Flajšhansův výklad, že „ie“ je moravský prvek, který se vyskytoval i v době před vznikem prvních písemných památek moravského nářečí.

Doklady: s chodiuciemi (ŽKl.), s činíciemi (ZW), wyerzicziem (LKat.), s zboziem (Mill), EvOl: takým upřeniem, EvOl.: vidie, mlátie, spiete, praviete, Tkadl. II 6 chvátániem; Tkadl. 92 zpievániem, vysazeniem; při starsiech kmetech (LKat.), v měsíciech roczznyech (EvOl.), slov božiech (EvOl); EvVíd. menšiech, ssúciech, horšiech.

pije, piješi m. pie, pieš. Další odlišnost od staré češtiny byla vytýkána u tvarů slovesa „píti“. Staročesky se říkalo jednoslabičně piú, pieš, pie, stejně u bíti (biu, bieš, bie). Hanka učil tvary „biju, biješ“. V Rukopise královédvorském je archaický tvar druhé osoby „piješi“ a vazba „země vřelou krev pije“. Obdobně nacházíme v Libušině proroctví „svije, zbije“ a v RZ „Labe pije“ (psáno „pie“, ale metrum ukazuje, že je nutné číst dvouslabičně). Gebauer mínil, že „věc ta neměla by sama sebou váhy“. Přece však považoval za nuté ji vytknouti, kvůli shodě s RZ a LP.

Flajšhans ukazoval, že v RK je správně „víte“ m. „vijte“. Dokládal tvary s –ij- již ke sklonku 14.stol. Příklady: když sě zpygy (EvVíd.), pige krev (Lvov.), každého člověka zabijí (Million), pijiechu (Baw.) ad. Tvary s –ij- doloženy z AlxV, Žalt. Brn, Žalt. Podl., Žalt. Witt. ad. EvOl. napygy, nezabigess, zabige, pige, nepygy, zpigi sě, zabigi, nalige atd., imperativy zbig, byg, pyg; imperfekta: pygychu; nejméně 40 dokladů; kronika Pulkavova: vodu studenú pijiechu; EvOl zabigiete; když sě zpijí Ev. Zimn. Marek 7,37; zpijí sě Žalt.Witt.; bijechu Dal. J; proliji Pror.; šijíc Krist.; pije Hus Post. 4A; když ho zabijí Dal. L 64, 41-43.

Komárek hodnotí, že koincidence s Hankou je i zde neprůkazná, protože novější tvary typu „biju“ má už např. také EvOl. Za vyloučený považuje pouze tvar „pie“ v RZ. Ten by měl být jednoslabičný, zatímco metrum písně vyžaduje dvouslabičné čtení.

Výslovnost se mohla lišit též v jednotlivých oblastech, dle Enderse bylo ve východních nářečích „j“ odolnější.

Jotace. Na jotaci si vzpomínáme ze školy, kdy jsme se učili slabiky „bě, pě, vě, mně“. Dříve bylo „ě“ také po jiných souhláskách. Již v nejstarší době, ze které nemáme písemné památky, zmizela jotace (měkkost) ve slabikách „lě“. Během 2. poloviny 14. stol. mizela jotace ve slabikách „žě, šě, čě“. Až do počátku 15. stol. se zachovaly měkké slabiky „řě, zě, cě“.

Jotaci v RKZ je možné hodnotit pouze v Rukopise královédvorském. Rukopis zelenohorský rozlišuje e-ě jen v dlouhých slabikách a nesoustavně. Gebauer ohromil své čtenáře sdělením, že RK má asi 400 odchylek proti pravidlům jotace. To znamená, že za „ie“ má psáno jen „e“, nebo místo „e“ se píše „ie“. Např. „v borece“ m. „v borečcě“, „v Praze“ m. „v Prazě“, „helmice“ m. „helmicě“, „osenie“ m. „osěnie“, „pej“ m. „pěj“, „čarodeji“ m. „čaroději“. Některá slova píše RK dvojím způsobem (ruce – rucě). Jotace navíc je např. ve slově „sědlo“ m. „sedlo“.

Pravidla jotace odvodil Gebauer zejména podle Passionálu muzejního a Žaltáře Wittenberského. Tyto dvě památky přísně dodržují určitá pravidla pro jotaci. Z toho Gebauer vyvodil, že památky z 2. třetiny 14. století šetřily pravidla jotace měrou nejpřísnější. Předtím se údajně pravidla jotace teprve vyvinovala (starší památky nedodržují přesně pravidla) a od konce 2. třetiny 14. století dle Gebauera pravidla jotace mizí.

Seykora se podivoval těmto vývodům a upozorňoval, že památky se nepsaly pro filology, ale pro soukromou nebo nesoukromou potřebu. Písař neumělý píše, jak umí. Také Flajšhans v Boji o Rukopisy zastával názor, že křivdíme RK, když jej měříme přísným měřítkem Passionálu.

Rukopis královédvorský psal písař, který na pravidla příliš nehleděl, což je vidět také z toho, že řada slov je psána nejednotně: pei (pěj), ale také pieies (pěješ); uence (věnce), ale také wienec; zuers (zvěř) vedle zuiers; deset vedle desiet; siediech (sěděch) vedle sediech atd.

Podíváme-li se na věc šířeji, najdeme v RK více případů, kdy měkkost není označená. RK píše ž jako z. Označení měkkosti chybí i v případech: cetne (četné), cestmir, nescastna (nesčastná). Písař tedy spíše na měkkost nedbal, než že by nevěděl, kde je.

Odchylky v jotaci nalezneme i v ostatních staročeských památkách. Mareš upozornil, že v 1. části legendy o sv. Františku je ztráta jotace neobyčejně velká, v 2. části je jotace hojnější. Seykora uváděl, že v nářečích se říká Melník, čarodenice, neveděl, tem lidem apod., ve vých. Čechách pod Litomyšlí se říká pešinka, mesto, pet. Šembera uvedl u Vysokého Mýta „bežet“ ad., na Turnovsku „medenec“.

Chybějící jotace u slabik „le“ je v RK správně (až na výjimku „polie“, což je však psáno i správně jako „pole“), což mohl podle Gebauera vidět Hanka ve staročeských textech. Za pozornost však stojí, že v Písni vyšehradské, kterou Gebauer považoval také za Hankův padělek, je jotace po „L“ odlišná – ve všech slabikách je měkkost vyznačena (smyelye, liepá, valye sye, na skalye, zyelye), tedy všechny slabiky „le“ jsou v Písni vyšehradské chybně.

Příklady nesprávné jotace ve stč. památkách: Lvov: s verú, verný, věliký, Mill. dřevený, EvOl. medenice, vež. Leg. Kat. „na stolici sedí“; EvOl ruce, v boze, sedyel, sedechu.

Přehláska a-ě, u-i, ie-í. Jazyk Rukopisu královédvorského lze přibližně datovat do 13. století. Během vývoje staročeštiny nastaly určité hláskové změny v určitém pořadí a podle nich lze každý text přibližně zařadit.

Přehláska a>ě proběhla v 11. a 12. stol. a znamenala např. změnu duša>dušě. V moravských nářečích však tato přehláska nebyla provedena a stále se říkalo např. čepica, kaša, ležali. V RK je přehláska a>ě obvykle provedena až na několik odchylek. V RZ převažuje „a“, ale jsou tam už tvary s „ě“.

Přehláska u>i (např. čepicu>čepici) proběhla hlavně ve 14. stol. a takřka jen ve středočeském nářečí. V RK je pravidlem nepřehlasované „u“ (helmiciú, žízniú), v některých případech již přehláska proběhla (mčí, pod ocelí, Sbyhoni, malitký, bělitký, zmilitek). V RZ se vyskytuje jen „u“, přehláska nenastala.

Gebauer vytkl případy, kdy přehláska a>e nebyla provedena a kdy přehláska u>i byla provedena. Poznamenal, že při rukopise pravém brali bychom odchylky tohoto druhu prostě na vědomost. Při rukopise podezřelém mohou pocházeti od autora starého a mohou také pocházeti od padělatele nového. Výklad uzavřel slovy: „Moci důkazné, kterou by námitky tyto samy nepravost RKého dosvědčovaly, nepřičítal jsem jim nikdy.“

Komárek v Rukopisech vytýká tzv. přehlásku o>ě (ve slovech bojevati m. bojovati, králevstvie m. královstvie, čarodějém m. čarodějóm, koňém m. koňóm, mužém m. mužóm, ptencém m. ptencóm). Uvádí, že taková jazyková změna nastala po omezenou dobu ve 14. století v západočeských a středočeských nářečích, a obdobnou změnu o>e lze také pozorovat ve staroslovanských textech. Výskyt těchto prvků je dle něj v rozporu s výskytem tvarů z moravských nářečí v Rukopisech.

Naproti tomu uvádí Enders, že dle Trávníčka, Historická mluvnice s. 40, tato „přehláska“ neexistovala a koncovky s „e“ jsou původní,. Doklady: Malšev, kralevic, Vrševci, Drahoněvici, Budějevičky, Milevsko ad. Trávníček vyvozuje, že tvary s „ie“ jsou analogické podle „dušiem, panošiem“, že není znám starý text, kde by bylo psáno „oráčiovi“ apod. Týž jev je u sloves typu sázěti, uměti.

Uvážíme-li, že Rukopisy spadají do žánru orální poezie, lze snadno vysvětlit existenci jazykových jevů z různých nářečí. Ústně recitované písně putují z jednoho kraje do druhého spolu s jejich pěvci a přitom přejímají řeč okolí. Z anglické literatury je možné uvést skladbu Beowulf, která obsahuje směs jazykových prvků z různých anglických nářečí, z německé literatury Píseň o Hildebrandovi, mísící v sobě prvky hornoněmecké a dolnoněmecké. David Cooper vyslovil r. 2012 hypotézu, že Hanka s Lindou vytvořili jazyk Rukopisů dle modelu řečtiny, s jejím míšením dialektů. Tím napodobili homérskou epiku, která je v řadě případů založena na zvláštní směsici řeckých dialektů. Tím se kruh uzavírá, podobně jako u jiných námitek proti starobylosti RKZ. Jev Rukopisům vytýkaný se mění na jev starobylý, který však „Hanka znal“.

Jerové pravidlo. Rukopisy podivuhodně dodržují jerové pravidlo, které nalezl A.Havlík r. 1889. Jerové pravidlo vysvětluje například, proč se ztrácí a vsouvá „e“ při skloňování „švec , ševce“. Dle Flajšhanse v RK je řada odchylek, ale celkem vzato se RK s pravidlem jerovým v mnoha důležitých věcech, dříve neznámých, naprosto shoduje a odchylky má jen velmi řídké. Flajšhans zdůrazňoval správné „k koněm“, „starostami“ (s starostami), Jaroslav ves ve krvi („krvi“ jednoslabičné), žízn (jednoslabičné). Gebauer však namítal, že tyto shody mohou býti od padělatele novověkého, který čítal staročeské verše.

Komárek k tomu dodává, že již ve 14.st. najdeme odchylky proti jerovému pravidlu, a proto nemohou být odchylky RKZ zcela přesvědčivým důkazem jejich nepravosti.

3. TVAROSLOVÍ

3.1. PODSTATNÁ JMÉNA

Flajšhans vytýkal odlišné skloňování u-kmenů,tedy slov typu vrch, sad, prach. Ve druhém pádě mají tato slova dnes koncovku –u (vrchu, sadu) a tak tomu bylo i ve staročeštině. Druhý pád v RK je však „vrcha“ (kolkol vrcha, ot vrcha). Stejný jev najdeme v RK i u příslovcí: s předa, zpředa (spředa) m. spřědu; zdola m. zdólu. Šestý pád je „na vrsě“, „v sadě“, zatímco staročesky se říkalo „na vrchu“, „v sadu“. Komárek považuje 6. pád za méně průkazný, poněvadž již ve 14. st. je znám i tvar „v domě/ v domu“. O množném čísle uvádí Komárek, že místo vrši bychom čekali spíše vrchové. Poněvadž však již ve 14. st. je znám tvar „stani/ stanové“, je tato námitka méně průkazná.

Obhájci uváděli moravské nářeční tvary vrcha, na vrše, ale Gebauer odmítal doklady ze současného jazyka a požadoval doklady staročeské.

Dle Flajšhanse všechny u-kmenové koncovky v RK tvoří soustavu Dobrovského, jak ji vyložil r. 1809 v Lehrgebäude, r. 1822 v Institucích (jež Hanka již znal dříve z ústního vyučování).

Komárek se klonil k názoru, že tvary v RK je možno jednoduše vysvětlit jako nesprávné napodobení vývojových poměrů u starých o-kmenů: např. dnešnímu „měchu, v měchu“ odpovídalo stč. „měcha, v měše“, a podle toho byly vytvořeny domnělé stč. tvary „vrcha, vršě.“

Samozřejmě si lze představit, že padělatel špatně odhadl koncovky. Zároveň však nelze vyloučit, že tyto moravské nářeční tvary existovaly již ve 13. století. Z této doby máme zachován jen malý počet písemných památek. Že se z určitého nářečí nezachovaly psané dokumenty, ještě neznamená, že tvary „vrcha, na vršě, vrsi“ neexistovaly.

Doklad „málo vrcha“, Čtenie knězě Benešovy 79, dodatek k Luk.5,32; v staně Pass. sv. Prok.;

Jednou z Gebauerových námitek byl tzv. živočišný akusativ. Od slov chlap, had je nyní akusativ (4. pád) chlapa, hada. Ve staročeštině byl 4. pád nejdříve stejný jako 1. pád, tedy chlap, had. Gebauer tvrdil, že změna se stala nejdřív u osob, pak u živočichů. Akusativ chlapa je již ve staročeštině; hada od 17. stol. RK má tvary: v Luděk, na král, na Kruvoj, uzřieš krváceti Kruvoj (snad na konci vyškrabáno e), zřě krváceti vrah svój, ženi na Zbyhoň, stepati Vlaslav (rasura, nyní koncové a vyškrabáno), tur, Vojmír, bóh, konieček; naopak hada potřieti, zbi diva tura m. divý tur, krahujce zlobného (rasurou změněno na krahujec zlobivý). Potom však Gebauer sám našel v Žalt. Witt., vazbu „potlačíš leva i zemka“. Byly nalezeny tvary v Dalimil Camb.: „na vlka volachu“, lva, orla, psa, vlka, výra, hada, u Štítného a v Pass. Klem. Z toho je zřejmé, jak píše Komárek, že tato námitka není průkazná. Seykora označil Gebauerovo bádání o českém živočišném akusativu za paskvil vědeckého studia.

Doklady: zvěra Cis. Mnich.; pták se řítí na tura Baw. J. 1733; lidé vlka okřikú Pass. 7; stsl. „popereši lьva Euch. Sin. 90,13; „imъ za uzdǫ koně jego“ Supr. 192,27;

Gebauer dále vytýkal množné číslo muži, vlci, Češie a požadoval tvary mužie, vlcie, Čechové n. Čechy. Flajšhans nalezl doklady pro muži, vlci z pol. stol. 15. (pro pořádek zdůraznil, že tvar „muži“ se v RK vyskytuje jen jednou vedle 7x správného mužie). Teprve koncem 16. stol. nalezl tvar Češi, v 17. st. Češí. Podoba „Češie“ není ve staročeštině doložena vůbec. Hanka má ve svém vydání Dalimila 13x Češie, podle teorie Dobrovského. Komárek soudí, že průkaznost těchto námitek je omezená, protože by bylo možno číst i vlcí, muží, Češí.

Doklady: Gest. Klem. 41 wlczy, 291 třé muzy; Leg. Kat. muze 2x; leg. o sv. Fr. 61b wlczi; muži u Pulkavy, v EvOl se vyskytuje tvar vlci již v rukopise z r. 1410

Gebauer také vytýkal 7. pád množného číslo „koni“. V RK je tento tvar třikrát, zatímco ve staročeštině bylo pravidelně „koňmi“. Je však divné, že by Hanka napsal tvar „koni“, když jeho učitel Dobrovský učil jako správné koňmi. Obdobná námitka se týkala tvarů s voji – s vojmi. Tam však Komárek uvádí, že tvar „voji“ nelze ani ve 14. stol. vyloučit.

Flajšhans uváděl, že „koni“ je moravský dialektický výraz a nalezl doklad z r. 1472.

(Doklad Alx. táhniechu vóz osmi koni je sporný, Komárek čte táhniechu vóz osm koní; „osm“ je dvojslabičné); „s plamennými koni“ je v Otc. 136b; AlxV „koni s vozem máš otjíti“; „přijeď na Zviekov XXXti koni“ r. 1472 AČ XIV 212;

Orální poezie se vyznačuje tím, že písně se šíří po staletí pouze ústním podáním. Tak se může stát, že v nich vedle sebe fungují výrazy staré, které se již běžně nepoužívají, a slova nová. Také v Rukopisech se vyskytují archaismy, z nichž nejzajímavější jsou původní s-kmeny „slovesy, dřeves“. V době zápisu textu Rukopisů se říkalo již pouze „slovy, dřev“. Gebauer o těchto archaismech říkal, že v podezřelé bankovce RK jsou velmi těžkým svědectvím proti pravosti. Tyto tvary jsou známy ze stsl. památek, ale v češtině doloženy nejsou. V současné češtině se z s-kmenů zachovaly již pouze tvary nebesa, nebes.

3.2. PŘÍDAVNÁ JMÉNA

Adjektiva jmenná v přívlastku. Některé námitky proti jazyku Rukopisů jsou „pravděpodobnostní“ či statistické. Vytýkán je příliš velký počet určitého jevu. Např. velký počet přídavných jmen ve jmenném tvaru. Přídavná jména by se měla v památce ze 14. stol. vyskytovat především ve tvarech složených (z črného lesa), kdežto jmenné tvary (z črna lesa) by měly být jen zřídka v ustálených spojeních typu velika noc, nov měsíc, svat večer. Jmenné tvary mimo tato ustálená spojení jsou přípustná jen v doplňku. Z toho je patrné, že jmenné tvary jsou vývojově starší.

Zatímco v RZ by Komárek považoval za možné vyložit jmenné tvary jako důkaz starobylosti, v RK je velký počet jmenných tvarů neobvyklý. Jde např. o spojení Nový Hrad prostran, varyto zvučno m. zvučné, prudka Slavoje m. prudkého, k vyšňu hradu m. k vyšnímu, z mocna hrdla m. z mocného. Podle Flajšhanse jmenné tvary ukazují na Moravu. Flajšhans předpokládal, že napodobováním tvarů doplňkových se jmenné tvary dostávaly do přívlastku. Gebauer uznával, že doklady jsou více z textů moravských, ale jejich počet prý je pranepatrný. Komárek zde naznačoval souvislost s ruštinou, kde jsou jmenné přívlastky častější vlivem církevní slovanštiny.

Za pozornost stojí, že jmenné tvary jsou výhodnější pro básnické vyjádření. Jsou kratší a výraz se s nimi stává hutnější. To si uvědomil např. Karel Hynek Mácha a zařadil jmenné tvary do své skladby Máj („stíny modra nebe“). Pěkné básnické vyjádření nacházíme v písni Jaroslav z RK, kde hrdina Vněslav „uderi svým mečem na ščít střiebrn“. Jmenný tvar zvukomalebně naznačuje zvuk nárazu. Pokud jsou Rukopisy pozůstatky starobylé orální poezie, je pravděpodobné, že si dřívější pěvci uvědomovali básnické výhody jmenných tvarů a používali je, i když už z běžné řeči mizely.

V RK jmenné tvary jsou hlavně ozdobné přívlastky (varyto zvučno, pěvce dobra, tvrda sedla, tvrda hrada, tiežek mlat. V mladším RK jsou jmenné tvary jen ve formulích, tedy v ustálených básnických obratech (hrad tvrd, jutro šero, tuhy luky).

Doklady: bude súdce hrozný, hněviv zlým (Hus); dřéve rzeczenu žoldánovi (EvOl.), prworozenu synu dal (Gest. Kl.) ad.; od prva počátka Štítný; ostra meče Baw, koně švárna Sušil; G. HM IV, s. 199: dobrjtro, svatvečer, však den, ve dne biele, do súdna dne, nynějše časa, od stara dávna, živa Boha, líba svého (milého), Tkadl: při cestě obecně, po svrchně oblačně hvězd, na skále opočně, Brn. nauč. dobry pány, pernaty ptáky, věrně pravdě; Otc. 114b do veliky noci; Glos. k Pas. 76,1 hrozny úpy.

Té krásné, téj krásnéj. Podle Gebauera bylo ve staročeštině pravidlo, že byl genitiv té našie krásné země, dativ a lokál téj našiej krásnéj zemi. V RK je genitiv a dativ –éj a –é (střídá se obojí); lokál vždy –éj. Flajšhans na to namítal, že ani v EvOl toto pravidlo není. Ostatně ještě sám Gebauer psal r. 1886, že v památkách jsou rozdíly dialektické. V jedné je dativ „všiej duchovniej moci“, v jiné stejně staré je „vší duchovní moci“.

Později Gebauer už nechtěl pro RK uznávat doklady z jiné doby než ze 14. století a Flajšhansovi odpověděl, že EvOl je z r. 1421. Komárek se postavil na stranu Gebauera a shrnuje, že v RKZ je stav asi takový jako v 15. st., což je zvlášť povážlivé pro RZ. (V RZ je u adjektiv vždy –é, ale je tam „u vteréj, u jednej, ot svéj čeledi“.)

Dle Cuřína je –éj v genitivu singuláru ženského rodu u památek východních (cituje Enders; F. Cuřín: Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967).

Komparativy (superlativ) naiplznei, najnizeie, poslednieie, nailuteiei. Přídavná jména lze stupňovat, tedy od 1. stupně lze vytvořit 2. a 3. stupeň. Například k přídavnému jménu bohat byl 2. stupeň bohatějí (v mužském rodě), bohatějši (v ženském rodě), bohatějše (ve středním rodě a v množném čísle.

V RK není úplný pořádek, co se týká rodů a čísel. V množném čísle se hovoří o mužích, kteří jsou naiplznei m. najplznějše, dále o půtce kruté poslednieie m. poslednějšie. Vedro je označováno přívlastkem nailuteiei m. najlútějšie. Obdobně byl vytýkán tvar nainizeie m. najníže (2x), kde je také navíc hláska „j“.

Enders vysvětluje napadené tvary velmi výrazným „j“ v jazyku RK a odkazuje na podobnost s polským „najlepiej“, „najbardziej“. Kromě toho je třeba si uvědomit, že v RK jsou i správné tvary najniží Záb., trapnějie Jar. atd.; blize, déle, najníže, viece, výše.

Doklady odchylek: veličejší Hus I 214, věčechnější, meněchnější (Solil. Aug. Jgm.), viecejší Alb., to jim naidiwniegi bieše Baw., mně bylo naymylegye LKat.; nesbedněji (Štítný), mdlěji (Alx) ad., ščedřeji sú (rukop. Hradecký); střídání forem radějí a radějše v Hrad.; horzye prvních EvOl 70; doktoři pilnějí u Husa, starejších Dal. 50,64;

3.4. ČÍSLOVKY

dvadesět, třiedeset. Číslovky dvacet, třicet zněly ve staročeštině dva-dsět(i), tři-dsět(i), nebo s –dc- (dva(d)cěti, třidcěti). Ve slovech tak byl skryt pádový tvar číslovky deset. V Rukopisech je číslovka deset ještě zřetelnější (dvadesět, třiedeset), a přece koncové –i už odpadlo. Proto zde vznesl námitku Gebauer a Komárek. Enders namítá, že slovo „deset“ bylo původně mužského rodu, a proto byl nejstarší tvar „dva desět“.

Doklady: ABoh. deva-dezeti m. dva-dsěti (Bohemarius, ČČM 53, 1879, s. 580). AlxV.: druhé léto po desieti m. druhé nádcte; Million: dwaczed.

Pozoruhodné je, že číslovky v incipitech mají podobu výrazně novější: uvádí se kapitola šestmezcietmá, sedmmezcietmá, osmmezcietmá, tedy dvacátá šestá, dvacátá sedmá a dvacátá osmá (mezcietma – mezi desietma). Padělatel by musel myslet i na takový detail, jako že jazyk nadpisů kapitol musí být novější než jazyk běžného textu.

3.5. SLOVESA

Koncovka 2. os. jednotného čísla –ši. V Rukopisech se zachovala archaická koncovka druhé osoby jednotného čísla –ši, a to ve třech případech: RK chceši, piješi, RZ mútíši. Tato koncovka se vyskytovala ve staroslověnštině, v češtině se udržel pouze tvar „jsi“. Komárek se domnívá, že archaická koncovka –ši u nás pravděpodobně nikdy neexistovala. Zejména namítal proti tvaru „piješi“, kde by v případě archaismu mělo být starší „pieši“ bez „j“.

V Rukopisech najdeme koncovku -ši právě v nejstarších písních – v Rukopise zelenohorském a v písni Záboj Rukopisu královédvorského. Záboj je nejstarší píseň RK, líčí děj ještě z pohanských dob. Jinak jsou v RK správné tvary, končící na –š. Byla by to zvláštní pečlivost padělatele, kdyby do obsahově starších písní rozmisťoval starší jazykové tvary.

Jireček uvádí doklad z Nového Zákona Švehlova slyšíši. Gebauer odvětil, že „doklad tento je zajisté omyl; důkazem toho nevývratným je ta okolnost, že veškera ostatní čeština – mimo tento pochybný doklad – a veškera slovanština kromě staroslověnštiny mají –š.“ Flajšhans uvedl z dialektických listů jednoho kněze nepotřebuješi, dieši (AČ XIV, z r. 1528).

Duál 2. a 3. os. ženského rodu –ta, tě. Další archaické koncovky zachovaly Rukopisy v duálu 2. a 3. osoby rodu ženského. Ve staročeštině byla koncovka –ta pro oba rody (dva orli letíta, dvě orlici letíta). V Rukopise zelenohorském je u ženského rodu koncovka –tě (sebrastě glasy děvě, sbierastě, dastě, budetě). Lze to vysvětlit tím, že RZ je starší než všechny ostatní stč. památky, a proto odráží nejstarší jazykové poměry, neznámé odjinud. Ale i v RK je dvakrát –tě (srazistě tu obě straně Ben., m. srazista; srubeně stě rucě obě Jar.). Proto Gebauer i Komárek vytýkali nesprávnost těchto koncovek. Pro Gebauera byla závažná také shoda s Hankou, který se domníval, že –ta bylo pro rod mužský, -tě pro rod ženský a že se tyto tvary někdy pletly. Flajšhans upozornil, že „srazistie tu obě straně“ může být chyba opisovačská místo „srazistasie“, protože na tomto místě chybí „sie“.

Na misky vah je třeba položit také skutečnost, že v RK je i správné „stasta obě straně“. Možná je dobré také uvážit shodu se sousedními slovy „obě straně“ a „rucě obě“ v obou případech v RK. Snaha po libozvučnosti plynoucí ze shody sousedních koncovek nemusela být zanedbatelná.

Duál se postupem času měnil v plurál: letíta – letíte, z toho vzniklo ve 3. osobě též letíte. S novotvarem –te našel Gebauer 9 dokladů. F. uvádí: nám przyprawytye jiesti (PašDrk), nebo ste viděly oči moji, Ev.Víd. a další doklady. Komárek všechny doklady s –te prohlašuje za plurál, nicméně duál ženského rodu na –ě mezi hlavními námitkami neuvádí.

Doklady: „Viděle jsta oči moji“ Modl. 86 V.; „Pochovajte mě rucě tvoji“ Život Alex. Velik.; abyště zveděli r. 1474 AČ XIV 243; abyště ráčili vyslati r. 1519 AČ XIV 308;

Imperfekta. Hlavní Gebauerovou námitkou proti RK bylo nesprávné tvoření imperfekt (druh minulého času). Imperfektum se podle něj ve staročeštině tvořilo výhradně od přítomného kmene: vstanu – vstanieše, kdežto v RK jsou imperfekta tvořená z kmene infinitivního: vstáti – vstáše. Dále se námitka týká tvarů hrnúše m. hrnieše, púšťáše m. púštieše, sdieše m. sdějieše a několika dalších. Nepravidelnosti ve tvoření imperfekt jsou odpůrci ochotni připustit teprve v době jejich zániku na sklonku 14. stol., avšak v Rukopisech je imperfektum ještě v plné síle.

Gebauer zdůrazňoval také shodu s Hankou, který v interpolaci Legendy o sv. Prokopu užil imperfekta dáše, stáše sě (dle Gebauerovy gramatiky je správně dadieše, stanieše sě). Později však byly nalezeny staročeské doklady: např. v Leg. Kat. je stáše několikrát, stanieše však jen jednou.

Některé vytčené chyby v imperfektech spočívají pouze v malém rozdílu vrátíše m. vrátieše, zatemníše m. zatemnieše apod., což by se dalo vysvětlit písařskou automatickou záměnou ie-í, hojnou v mladší středověké literatuře v době opisu RK.

Doklady: Hrnúše v RK je jako „táhnúše“ Otc. 108b.; doklady z EvVíd wynydyesse (vynidieše, od kmene presentního by bylo vyndieše), vczynyssye (učiníše, od kmene presentního by bylo učinieše), nemluwyssye, tluczyssye, EvOl (láchu, prahnúše, podáše), Lvov. poczyse (od presentního by bylo počníše), wydyse; v EvOl. je láchu m. lajiechu, hráše m. hrajieše; Hrad. smrt sě přiblížiéše; v EvOl., Leg. Kat., Alx., EvVíd. je stáše či vstáše. Alx.: země v mířě stáše, země v porobě stáše, jakož tu s mistrem stáše. Bibl. Bosk.: i podáše jim.

Druhá námitka k imperfektům zněla, že tento slovesný čas znamenal vykonání téže činnosti opakovaně – buď někdo vykonal stejnou činnost několikrát za sebou, nebo více lidí konalo stejnou činnost jednou, nebo více lidí konalo stejnou činnost několikrát. Komárek dodává, že nové práce potvrdily správnost tohoto Gebauerova stanoviska. Děj jednorázový by měl být vyjádřen jiným minulým časem, aoristem.

Z tohoto hlediska je nutné zkoumat jednotlivá imperfekta případ od případu, jejich význam a jejich zasazení do souvislostí. Ve spojení „búřa vstáše“ byl požadován aorist „vsta“, protože bouře vstala jednou. Enders však zde zastává názor, že děj byl násobený, protože se pravděpodobně míní, že bouře vstala na různých bojových úsecích. Podobně ve spojení „zvoláše Čsmír na voje“ požadoval Gebauer aorist „zvola“. Komárek soudí, že by bylo možné chápat děj i jako násobený, jako volání na jednotlivé voje.

V některých případech není snadné násobenost uvidět, např. „Kruvoj podáše věrnú ruku“. Enders uvažuje, že jde o děj modálný, Kruvoj se snažil podat ruku a Neklan ji asi nepřijal.

Skutečným oříškem je v RZ „priletieše družná vlastovica“ místo žádaného aoristu „priletě“. Mareš soudil, že vlaštovice opakovaně přilétala a odlétala, než sedla. Enders se domníval, že priletieše je asi nedokonavé. Další spojení v RZ „rozvlajáše búria“ (rozevlála se bouře) místo aoristu „roz(e)vlá“ je opět pro výklad obtížné.

Kvůli existenci obtížně vysvětlitelných případů imperfekt dokonavých sloves uvažoval Enders o tom, že původně byla všechna slovesa obouvidová nebo bezvidová, každé sloveso mohlo původně tvořit aorist i imperfektum, tedy i dokonavá slovesa, vyjadřující jednorázový děj. Imperfekta k dokonavým slovesům se užívala pro děj déle trvající a byl-li kladen důraz na jeho průběh, pro dění na větším prostoru a pro děje složené z úseků (např. noc temná konec bojém sdieše – noc postupně, ponenáhlu učinila konec bojům, snad na různých místech bojiště). Imperfekta dokonavých slovech by tak byla obdobou dnešních slov typu povybírat, zapošít, povysvlékat.

Seykora pro vysvětlení sporných případů poukázal na zvyklosti v běžné hovorové řeči: řekne-li řezník „včera jsem zabíjel“, znamená to, že zabil, třeba i jediné dobytče. Ptáme se „už jsi skákal, střílel?“, a myslíme tím „skočil, střelil“.

K domnělé shodě s Václavem Hankou je nutné dodat, že Hanka ve svém Uvedení (Starobylá Skládání I), neznal imperfekta vůbec, znal jen „formy opětovací“ a to jen ve 2. a 3. osobě jednotného čísla. Avšak v RK jsou imperfekta i jiných osob správně: „diviechu“ (3. os. mn. č.), „cělovách“, „nedoždiech“ (1. os. j. č., Jah.) Pokud Hanka považoval imperfekta za formy opětovací, neměl důvod užívat je pro neopakovaný děj.

Doklady: Dal. Abel jinoší bieše, když jeho bratr zabijieše; „jakž jemu přijíti sě udášě“ Baw. s. 153, v. 294; „lev zařváše“ Baw. 11a; „lev ostatek roztrháše“ Baw. v. 13; „krev tečiéše a v ňadřech zmrzniéše“ Dal. C 126a; „sv. Jan zpoležéše na prsiech Ježíšových“ Drk. 156b; „oheň s nebe mnoho lidí spáláše“ Pass. Klem. 142b; „opat jej posláše“ Otc. 54a5; „když jeho zavoláše, skoči“ EvOl 54b; „když uslyšíše zástup, otáza“ EvOl 220b; „když uzřieše Petra, vece“ EvOl 254a; když sě přiblížíše, plakal“ EvOl 288b; „když vstáše s modlitby a přijide“ EvOl 258a.

Doběhu, běže, vytrže, tahú. V Rukopisech byly vytýkány tvary doběhu m. doběhnu, vytrže m. vytrhne, tahú m. táhnú. Podle Gebauera a Flajšhanse tyto tvary nejsou doložené. Enders říká, že jde o slovesa vytvořená z pouhého slovního kmene, bez přípony „-n“. Taková slovesa v původní podobě by svědčila o starobylosti Rukopisů.

Doklady: v Životě Krista P. čte se: Jan Krstitel byl předběha Ježíšóv. V leg. o sv. Alexiu: ze všech stran lidie poběhú. F. uvádí „zlí zaběhú“ z Modl. Petrohradsk., rkp. Petra Dubravského 57b.; Výbor II, s. 1009, O šikanování vojsk, 15. stol.: „jízdné… od pěších odtržete“. Žalt.Witt. „vytržeš meč“, G. chtěl číst vytřes nebo vytřeš, myslí se ovšem vytržení meče z pochvy k boji.

Naplněma, sražem. Výrazy z RK: naplněma hora, Vneslav ſrazem mají koncovku -em, místo požadovaného –en (naplněna, sražen). Flajšhans ukázal na ŽKlem. a Pass., kde je uvedeno „křestěm sem“. Gebauer výtku přece opakoval, protože „ŽKlem. byl Hankovi znám a mohl si tvaru dobře všimnouti“. Komárek pouze zmiňuje, že takové případy jsou známy i ze 14. století.

Nabízí se tu otázka, jestli domnělá chyba naopak neukazuje na správný jev, pozdějším jazykovědcům neznámý. Jak upozornil Hattala, i v dnešní češtině máme výrazy „zřejmý, tajemství, hájemství“. Lze srovnat také s dnešními slovy „vidomý, vědomý“.

V RZ je obdobný tvar „rozvaděm“, vyskytuje se tam i v podobě „rozvaděn“. V RK nacházíme také uznávané tvary s koncovkou –en (sbrocen, skadeřeni).

Doklady: v opisu ze Štítného „člověkem učiněm“; Poděbr. žalt. 37,7 učiněm, totéž ibid 37,5, skloněm 37,7; v Brn. nauč. pravem; v EvOl. je opuščemé, vzkříšemé;

Letial. Příkladem námitky vyvrácené je např. tvar „letial“. Gebauer věděl, že téměř totéž slovo je napsáno v ŽWittb, ale poukazoval na rozdíl, že v Žwittb je leťal, leťala, nikoli letial.

Flajšhans namísto „leťal“ požadoval „letěl“, nehledě na to, že v dialektech je tvar „leťal“ běžný. Např. ve vých. Čechách se říká viďal, slyšal, seďal, leťal. Komárek diskusi shrnul slovy, že takové tvary jsou i v pravých památkách a že Gebauer přecenil rozdíl mezi psaním „letal“ v Žwittb a „letial“ v RK – je pouze pravopisný.

Doklady: Leg. Kat. 2796 vleťalo, Modl. 160 hleďala, Modl. 132 visal, Dal. neleťal 104,27 a v dalším verši hleďal.

Ty by-si byl. V písni Zbyhoň v Rukopise královédvorském je vytýkána chyba v podmiňovacím způsobu. Místo výrazu „ty bysi byl“ je požadováno „ty by byl“. Gebauer uvádí, že spojení „ty by si“ je doložené od 17. stol., první doklad „abysmy“ je z r. 1549. Slůvko „by“ vzniklo z původního aoristu. V aoristu bylo pro druhou a třetí osobu jednotného čísla stejné „by“. Později Flajšhans nalezl doklady již z roku 1421 v Evangeliáři Olomouckém: „jako by jste vězeli“ (yakobi gste) 157b; „aby jste synové světla byli“ (abi gste) 251a; „aby oněměti kázali byste“ 141a; tvary „byste“ jsou v EvOl pravidelně.

Komárek prohlašuje, že tvary „byste“ a „by jste“ nestačí k důkazu, že byl i tvar „by(j)si“. Soudí, že teprve až po zániku aoristu a imperfekta se mohly tvary podmiňovacího způsobu pro 2. a 3. osobu začít odlišovat, zatímco v RK jsou aorist a imperfektum ještě zcela běžné.

Dostatečně staré doklady rukopisného znění „ty bysi byl“ dosud nejsou známé. Můžeme pouze vytvářet hypotézy, zda tvar „bysi“ mohl vzniknout ve stejné době, jako tvar „byste“, a nebo zda vznikl později (jak píše Komárek). Dokonce i dnes, kdy se čeština učí ve školách, užívá mnoho mluvčích nesprávné tvary podmiňovacího způsobu „by jste, by jsme“. Proto bychom snad mohli uznat možnost odchylky od normálu ve staročeském textu. V RK je také správný tvar „ty by s ním leťal“.

Enders míní, že „bysi“ místo „by“ užil autor nejpravděpodobněji z důvodů metrických. Domnělá koincidence s Hankou zde už byla vyvrácena. Hanka opravil „by“ na „by jsi“ ve vydání Tkadlečka. Toto vydání však vyšlo r. 1824 a může proto jít o vliv Rukopisů.

Poznaje, podvíhaje, srážajevě, ždaje m. žde. Je s podivem, že Gebauer vytýkal také tvary poznaje (m. pozná), podvíhaje (m. podvíhá), i když věděl, že doklady nestaženého „-aje“ se zřídka vyskytují. (např. ŽKlem: z bláta zdwihage, Hrad.: když se doptage). Uváděl k tomu, že Hanka tyto doklady znal. Zde, jak vidíme, skutečně nejde o korektní výtku. Jako důkaz padělanosti můžou sloužit pouze ty jevy, které ve staročeštině nejsou doloženy. Pokud je nějaké slovo doloženo, nelze argumentovat, že Hanka to vzal právě odtamtud.

Enders viděl v nestaženém „-aje“ svědectví o původu RK ve východní části českého jazykového území, tedy ve východních Čechách a na Moravě. Uvádí, že stahování se na západě provedlo intenzivněji a dříve než na východě a že nestažené tvary jsou původní.

Doklady: Tand. Z 162a: „před komňatú ždaje“; „seždaj“ = sečkej v Tkadl. S 40a.

Chodívati, nosívati. Doklady se naopak zatím nepodařilo najít ke slovesům „chodívati, nosívati“, jež vyjadřují opakování. Gebauer a Flajšhans se shodli v tom, že tato slovesa jsou ve staročeštině možná, ale nedoložená. Obdobnému slovesu „rozhořieva“ Flajšhans vytýkal, že od opětovacích sloves se netvořil aorist, jelikož ten patřil ke slovesům dokonavým. Pro Komárka byly aoristy „chodíva, nosíva“ součástí jedné z hlavních námitek. Podle něj by se neměla násobená slovesa tvořit ze sloves „choditi, nositi“, která sama již vyjadřují násobenost. Rozvoj násobených sloves nastává dle Komárka až po zániku aoristu a imperfekta, ale chodíva, nosíva jsou v RK tvary aoristu, což je zcela nevěrohodné. Obhájce Enders argumentuje, že jiného času než aoristu nemohlo být v RK užito, perfektum nepřichází v úvahu a imperfektum by bylo na místě spíš tehdy, kdyby byl děj složen z částí a kladen důraz na jeho průběh.

Doklady: Št. E. 261 zklamávachu lid mój; proměnievati (Alx.), zřievati (Alx.); stč. Krist. 106b „jehožto když otazovachu, nám otpovědě“; zvěstova, obětova v Ben. Mat. 25,20; Seitenst. Luk. 10,28 „smilova sě“; Hrad. „vzprorokova“ (Prok. 524); Radosti sv. Maří, Hrad. 414 prorokova; aorist ke korunovati u Geb. III., 2, s. 402; Otc. 154b „sobě nic nezachova“, 170b „pochova“, Otc.A 169a „bičova“. Velký stč. slovník: bojova s ním [Izraelem král Arad] a obdržě, a pojě ottad kořist ComestC 101a;

Střídání časů. Již do oblasti do stylistiky přechází námitka, že se v Rukopisech příliš mnoho střídají gramatické časy. Tak v Ludiši „sedieše kněz s starostami, sedě knieni s zemankami; i káže kněz atd. Za sebou jdou imperfektum, aorist a přítomný čas. V písni Jaroslav „Uhřie sě shlukú… střetnú… a… by, takže za sebou jde aorist, přítomný čas a aorist. Gebauer mínil, že „teprv v 15. st. vyskytují se případy podobného zmatku“. Nicméně pro dnešního čtenáře není těžké děj pochopit, protože jsme zvyklí, že živé vyprávění je prostřídáno přítomným časem (prézentem historickým). Komárek říká, že je nutno počítat i s vlivem latiny, která prézens historický měla, a proto nelze vylučovat ani individuální zálibu některých autorů v užívání prézentu historického. Přesto trval na názoru, že střídání různých časů v krátkém souvislém úseku je v RKZ zcela abnormální, v pravých stč. textech sotva najdeme obdobu.

Flajšhans namítal, že střídání časů není důkaz podvrženosti a uvedl podobný doklad z Leg. Kat.: poslové, když bychu v dvoru, střetnú sě s jejie mateří, ana jde s tú žádnú dceří, jěž v tak drahéj krási ktvieše… V těchto verších jdou za sebou aorist, přítomný čas a imperfektum. Enders dodává, že v jiných staročeských památkách je presens historické méně často, protože do textů naukových a náboženských se méně hodilo. Naopak se s ním často setkáváme ve vyprávěních Dalimilovy kroniky.

Čemu si raně rozkvetla. Pozornost každého čtenáře vzbudí neobvyklé slovesné tvary ve verších z písně Róže, kde dívka hovoří k růži: „čemu si raně rozkvetla, rozkvétavši pomrzla, pomrzavši usvědla, usvědevši opadla?“. Gebauer se vyslovil, že toto střídání vidů „cit syntaktický uráží“. Tázal se, proč básník neužil dokonavé rozkvetši, pomrzši? Považoval verše za napodobeninu ruské předlohy. Flajšhans prohlásil rozkvetavši, usvědevši za tvary nemožné. Obdobně napsal Komárek, že „vykládáme-li text jako stč., je užití nedokonavého slovesa ve tvaru minulého přechodníku zcela nejasné, neboť táž slovesa jsou v předcházejících verších dokonavá. Klíč dává jenom ruská píseň, která se právem považuje za předlohu a která má tvary rascvetaješ – rascvetavši (druhé sloveso už nemá)“.

Obdobné přechodníky nedokonavých slovech nacházíme v RZ: sesypavši tuču šira neba, oplákavši glavy gor zelených, vyplákavši zlatopieskú glínu. Gebauer zde žádal dokonavý přechodník oplákši, vyplákši. Enders k uvedeným případům vysvětluje, že tato slovesa značí děj složený z více úseků, jako stč. typ „kázal jim hlavy stínati“. Jsou to děje nedokonavé, déle trvající, nebo „durativně komplexní“, takže to jsou přechodníky minulé nedokonavé. Žádané „ssuvši“namísto „sesypavši“ nevyjadřuje zároveň trvání a dokončenost. Bezesporu máme před sebou básnická vyjádření, která se v méně vzletných žánrech nevyskytují.

Doklady: moravské nářeční „zmrzati“; (písař má zbroj a samostřiely) „ohledovati vždy jednú v měsíci“ Háj. Zříz. 40; rkp. Hradecký: (Petr Ježíšovi) „nepřál svých noh oplákati“. Zde Gebauer upozorňoval, že nedokonavé sloveso v záporu je správně, např. kladně a dokonavě říkáme zavři, ale záporně a proto nedokonavě nezavírej.

3.6. PŘÍSLOVCE

Příslovce na –o, -ě. Ve staré i nové češtině končí příslovce na –o nebo –ě (např. draho – draze), častěji na –ě. Ve stč. byl přibližně stejný způsob, jako v češtině nové, častější byla příslovce na –ě (hlasně m. hlasno, bystřě m. bystro). V RK naopak nacházíme 44 příslovcí na –o (bystro, žalostivo, strašno, prudko, kruto atd.) proti 6 příslovcím na –ě. Příslovce na –o jsou také v RZ: mutno, kruto, ticho govoriti.

Emil Smetánka zjistil ve staročeských památkách 5% příslovcí na -o, 89% příslovcí na -ě, 6% s obojí koncovkou. (Listy filol. 1895, 91 sl.) Přepočítáme-li výskyt příslovcí v RK na procenta, je tam 88% příslovcí na -o, 12% na -ě. LKat. má 260 –ě proti 48 –o, jak ukázal Flajšhans. Výsledek bližší RK má moravské EvVíd. má 16x –ě, 5x –o., což je 65% -ě proti 20% -o.

Dle Gebaura adverbia na –o časem přibývají. Ignác B. Mašek naopak mínil, že adverbia na –o jsou starožitnější, a ukázal na jejich oblíbenost v nářečích východních a jižních.

Komárek uznal, že v moravských nářečích je přípona –o opravdu o hodně častější než v Čechách, ale převaha přece jen není taková jako v RKZ. Soudil, že příslovcí na –o v historickém vývoji přibývá, starší je tvoření s –ě.

Enders se domníval, že adverbia na –o jsou starší než s –ě. Poukázal na výklad Trávníčkův (Historická Mluvnice česká III – Skladba. Praha, SPN 1956, s. 130) o adverbializaci doplňku: z pův. schématu „kůň běží rychel“ vzniklo rychlo a ještě později rychle. Připouštěl, že i adverbia s –ě jsou starobylá, ve staroslověnštině jsou formy s –o a –ě rozděleny asi rovnoměrně. Zato v srbochorvatštině jsou adverbia na –o důsledně, takže nemusí jít o prvek výhradně moravský.

Doklady: Štítný: knihy hotovo sebrané, děti držie matčino naučenie tvrdo.; Otc. zřejmo, řiedko, novo, ruozno, příklonno; vyjdi rychlo Ev. Víd. Luk. 14,21; twirido Cis. Mnich.; kruto Roud. rkp.; koso Dal. 53,31; Leg. Kat. 1457 úsilno, kruto 3.135; přěkruto Alx. Bud. 330; hrubo Tkadl. S 6a;

Kdě, zdě, veždě. Další námitka se týkala příslovcí místa. Dle Gebauera bylo ve staročeštině „kde, zde (sde), vežde, nikdie“. RK píše: uezdie, vezdie, wezdie, zdie, kdie. Flajšhans přiznával, že nemá dokladů pro psaní jako v RK. Ve staročeštině je doloženo nikdě nebo nikdie, místo „zdě“ nalezl Flajšhans doklad na „sedě“.

Komárek poznamenal, že tomu, abychom v psaní kdie viděli jenom vyjádření měkkosti souhlásky, brání ostatní případy v RK, kdy se slabika „de“ píše bez jotace. Enders zmiňuje, že bylo i „tedě, todě“, a poukazuje na polské „gdzie“. Možná jde v RK pouze o pravopisnou zvláštnost písaře.

3.7. PŘEDLOŽKY

Předložky k, ku; v, u. Uvádí se, že předložky „ ku“ a „u“ bývaly před souhláskami retnými (p, b, v, m), „ku“ někdy též před „k“. Dle Gebauera během času pravidlo upadá, odchylky se množí. RK používá předložky tak, aby verše lépe zněly: u hrad u tvrdý, u kamenný hrádek m. do kamenného hrádku, ku hradu ku tvrdu, k vrchu ku hradovu, ku sědániú, ku knězu. Vytýkáno bylo dále např. „u vsě pótky“ m. ve vše pótky“ a v RZ: sbierastě je u osudie svaté.

Gebauer prohlásil, že v textu pravém a starém by nenamítal (protože doklady jsou z 15. stol, ale i ze 14. stol.), ale při podezřelé bankovce musí kritik žádati dokladův, že „u, ku“ se smí takto hromaditi.

Pro pořádek je třeba připomenout, že v RK jsou i správné tvary: ku Praze, ku potoku, u Polany, u věk, u boj, u prsténcéch. Komárek považoval za možné omluvit odchylky k – ku v RK před „k“, „h“, neboť „u“ je samohláska zadopatrová. Znění „ku tvrdu“ by se musilo vyložit vlivem předcházejícího spojení „ku hradu“. Podobně spojení „u tvrdý“ lze vyložit vlivem sousedního „u hrad“. Jen jako dialektismus by bylo třeba chápat „ku sedáňú“.

Mezi odchylky jazyka RK od jiných staročeských památek je nutné počítat tvary, které Komárek označil za závažnější: u osudie (RZ), u vše údy, u vše pótky, u vše u Polany. Před slovem „vše“ připouští Komárek pouze podobu „ve“, tedy „ve vše“. Podle zákonitostí výslovnosti nepovažoval za možné, aby se zde vyvinula výslovnost „u“. Za zcela vyloučené považoval čtení „u osudie“. Měl za to, že čtení „u osudie“ vyžaduje verš. To nelze uznat zcela bez výhrad, protože RZ píše „u“ stejně jako „v“. Enders zde připouštěl i čtení čtyřslabičné v-o-su-di-e, jako v Leg. sv. Ducha 14 „A si pak sú A-ži-e-né“, tamtéž „Pam-fy-li-e“.

Doklady: Hus: ku duchovním otcóm aj.; Kat. 397 tu myssly vssweho srdce stanu (= u svého); ŽPod. ku hněvu, ku Abrahamovi; Štítný ku hřiechu atd., ŽW u kletvu; LKat. u mnohém; „u wsselike radosti“ Grizz 155a; „na špíži žádná také rodička jejie nemá poſtaty ku nápadu ku gradu“ PrávSasD 213b (Knihy distinkční práva saského); EvOl. „ku úmyslu“, „ku uslyšení“, „ku domu“.

Předložka „vz“. K archaismům jazyka RK patří předložka „vz“. V ostatních staročeských památkách vidíme, že předložka „vz“ je již na ústupu, její jediný živý význam je „proti“, dále se vyskytuje v ustrnulých výrazech vzhóru, vzvýšu apod. V RK má podobný význam „vz vrahy“ = proti nepřátelům, „vz chlumek“ = proti svahu kopce. Ale v RK jsou i případy směrového významu vz(s)kočichu vz rúčie koně, vz ramena vložichu kopie. Staročeština by dle Komárka měla ve 14. stol. v obou těchto případech již předložku „na“. Ještě větší pochybnost vyvolával v Komárkovi případ „pokroč z věže ven vz rané blaho tamo na skálu“, kde příslovečné určení „na skálu“ má náležitou předložku „na“, ale abstraktní výraz „rané blaho“ má „vz“.

3.8. SPOJKY

Spojky „i“, „a“. Již Vašek si všímal užití spojek v RKZ a dalších sporných památkách. V obou Rukopisech se často vyskytuje spojka „i“ na místě novočeského „a“. Spojka „i“ je v RK 247 krát. Spojka „a“ je v RKZ pouze ojedinělá, vyskytuje se celkem 20 krát, z toho 5x ve významu odporovacím (tedy jako „ale“). V RZ se spojka „a“ vůbec nevyskytuje a spojka „i“ má 19 dokladů. Flajšhans zde viděl souvislost s praslovanštinou a ruštinou, poukazoval také na Etymologii Dobrovského, která učila o dřívějším užívání spojky „i“. Ve 14. stol. byl však již celkem úzus novočeský, prosadila se spojka „a“.

Komárek doplňuje, že ve stročeštině „a“ je prosté přiřazení a spojka „i“ se používá nejčastěji, když věci, vlastnosti, děje apod. tvoří úplný celek (mladí i dievky, zimě i létě). V předhistorické době vytlačovala spojka „a“ spojku „i“ a tento proces byl v době historické takřka dokončen. Výskyt spojky „i“ by tedy byl dalším archaismem Rukopisů, který lze vysvětlit orálním charakterem této poezie. Písně v sobě uchovávají, či přímo konzervují, starší jazykové jevy, které jsou v době zápisu písní na pergamen již archaismem.

Enders vykládá výskyt spojky „i“ v Rukopisech tak, že spojka „i“ se klade v zásadě k vyjádření nového děje, spojka „a“ při ději průvodním a doplňujícím. Ke stejnému výsledku došel J. Kurz (sborník K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Olomouc-Praha 1957, s. 89 nn.) pro slovanské jazyky. Při hutnosti a rychlém spádu RK docházelo častěji k uvádění nového děje, zatímco k vyjádření děje průvodního či vysvětlujícího nebylo mnoho příležitostí. Za zmínku stojí, že v interpolaci Leg. Prok., připisované Hankovi, je 3x „a“, vždy jako spojka slučovací.