Pro text Rukopisu zelenohorského a královédvorského klikněte zde.
Říká se, že naši obrozenci chtěli ukázat, že český národ byl v minulosti stejně rozvinutý jako jiné národy, a proto zfalšovali literární památky zvané Rukopis královédvorský a zelenohorský. Tyto rukopisy, psané na pergamenu, se dnes nacházejí v Národním muzeu. Nejprve byly uchovávány jako vzácné staročeské památky, pak se většinový názor změnil a dnes jsou většinou chápány jako padělky pomýlených vlastenců. Málokdo se zamýšlí nad tím, zda máme pro tvrzení o padělanosti Rukopisů dostatečné důkazy.
Rukopis královédvorský objevil Václav Hanka roku 1817 v kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové. V archivní místnosti kostela se uchovávaly různ
é staré písemnosti, které tehdejší obyvatele Dvora Králové nepříliš zajímaly. Václav Hanka byl však jedním z kroužku zájemců o český jazyk, který se vytvořil kolem Josefa Dobrovského. S nadšením uvítal, že rukopis je psán starou češtinou.
Po vyluštění písma se ukázalo, že Rukopis královédvorský obsahuje hrdinské písně o bitvách starých Čechů a několik kratších lyricko-epických a lyrických písní. Písně převyšovaly svou básnickou hodnotou dosud známé středověké památky. Nejen jejich jazyk, ale i postavy dávných hrdinů zaujaly naše tehdejší buditele.
O rok později přišly do Národního muzea dva pergamenové dvoulisty, nazývané později Rukopis zelenohorský podle místa nálezu na zámku Zelená Hora u Nepomuku. Text pojednává o známém Libušině soudu mezi bratry Chrudošem a Šťáhlavem. Podle tvarů písma mělo jít o nejstarší dochovanou památku v českém jazyce.
Josef Dobrovský však podezíral Václava Hanku a jeho přátele Josefa Lindu a Josefa Jungmanna, že rukopis Libušina soudu vyrobili sami. Proti tomuto podezření se postavili František Palacký a Pavel Josef Šafařík v kritickém vydání předmětného rukopisu, kde rozebrali všechny historické a jazykové námitky. Pro komplexní posouzení nechali rukopis prozkoumat také chemiku Augustu Cordovi. Ten prohlásil rukopis za nanejvýš starý.
Rukopisy královédvorský a zelenohorský byly tedy uznávány jako staré památky. Byly se zájmem čteny a inspirovaly mnohé umělce. Jejich písní si vážil Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Julius Zeyer.
Svatopluk Čech kdysi vzpomínal na své mládí: „Pro Rukopis králodvorský byli bychom podnikli všechno na světě. Vždyť víte, čím tehdáž byl každému Čechu. A také nám v konviktě byl skutečným palladiem, naší největší chloubou a nejpádnější zbraní proti německým soudruhům, kdykoliv se začali vychloubati duševní povýšeností svého národa nad naším. Ve mnohém jiném jsme museli, aspoň v duchu, s bolestí uznati správnost jejich důvodů; ale byla jedna zbraň, která nám vždy pomáhala z tísně: drahocenný Rukopis.“
Vrcholem uctívání Rukopisů byla výzdoba Národního divadla na motivy z jejich písní, zejména obrazy Mikoláše Alše a Františka Ženíška. Smetanova opera Libuše čerpá z Rukopisu zelenohorského a obsahuje také motiv z Rukopisu královédvorského.
Zanedlouho po otevření divadla však začínají vylézat na světlo pochyby. Jazykovědec Jan Gebauer sestavuje mluvnici staročeštiny a zjišťuje, že jazyk Rukopisů se odchyluje od jazykových tvarů v jiných staročeských památkách. Po dohodě s Tomášem G. Masarykem uveřejnil článek, v němž žádal chemický a paleografický průzkum Rukopisů. Zpočátku soudil, že pokud tyto zkoušky bezpečně dokážou starobylost Rukopisů, podřídí se tomu pochybnosti filologické a pro jazykové odchylky bude třeba hledat jiné výklady.
Masaryk doplnil Gebauerův článek otevřeným dopisem, ve kterém zdůrazňoval, že kolem Rukopisů jsou pochybnosti, které by se neměly zamlčovat. Dopis vzbudil velký rozruch, protože Masaryk nazval nejmenované osoby literárními šmoky a augury.
Brzy poté následovalo podrobné chemické zkoumání Rukopisu královédvorského. Průzkum prováděli nezávisle na sobě významní chemikové Vojtěch Šafařík a Antonín Bělohoubek. Zejména Bělohoubek provedl důkladné testy ve srovnání se starými a novými rukopisy, ze kterých vyplynulo, že Rukopis královédvorský se chová po stránce chemické a mikroskopické v podstatě tak, jako rukopisy středověké, a liší se od rukopisů nových.
Přesto společnost zůstala rozdělená na zastánce a odpůrce pravosti Rukopisů. Určitou část veřejnosti přesvědčily Gebauerovy jazykovědné odchylky natolik, že chemický průzkum považovali za neprůkazný. Přímo jako důkaz zfalšování Rukopisů se jevila modrá barva nalezená v jedné iniciále Rukopisu (velké N). Bělohoubek došel k názoru, že jde o berlínskou modř, o které je první zmínka v literatuře roku 1710. Bělohoubek však zároveň zjistil, že modř tvoří nejvrchnější vrstvu iniciály, pod ní je původnější barva zelená a červená.
Spor o pravost Rukopisů tedy dále trval. Kromě chemie a jazykovědy se zapojily se i další vědní obory: historie, literární věda, paleografie, matematika, botanika. Téměř se vyplnila ironická poznámka Jana Nerudy (zastánce pravosti), že padělanost Rukopisů lze dokázat také ze stanoviska řeznického. Odpůrců pravosti Rukopisů postupně přibývalo, také proto, že Jan Gebauer působil na katedře českého jazyka na pražské univerzitě a budoucí učitele českého jazyka vychovával v přesvědčení o padělanosti Rukopisů.
Na přelomu 19. a 20. století byly Rukopisy odstraněny ze školních čítanek ze své dosavadní pozice starých českých památek. Bezprostředním podnětem bylo objevení tzv. kryptogramu Hanka fecit. Šlo o změť čar, ve které uviděl L. Dolanský skrytá písmena V. Hanka fecit, což znamená Hanka vyrobil. Trvalo 10 let, než si někdo ověřil, zda tato 
písmena v rukopise Zelenohorském skutečně jsou. Davorin Žunkovič nechal příslušné místo vyfotografovat a tím se široká veřejnost přesvědčila, že šlo o optický klam. Dolanský navíc neviděl přímo originál, ale jeho obkreslení z roku 1840, když ještě nebyla v běžném užívání fotografie.
Během první poloviny dvacátého století byly objevovány další doklady ke staročeským jazykovým tvarům, které z velké části vyvracely námitky proti jazyku Rukopisů. Zastánci pravosti Rukopisů se spojili r. 1932 v České společnosti rukopisné a pracovali na shromáždění všech informací k Rukopisům, zejména na obhájení jejich starobylého původu.
Z historických objevů byl důležitý nález jižní brány Pražského hradu z r. 1920. Tato zaniklá hradní brána vysvětluje do té doby záhadná slova Rukopisu královédvorského o bráně „přes Vltavu“. Vedla skrz ni cesta z Pražského hradu k Vltavě. Nesprávně chápaná „brána přes Vltavu“ byla do té doby základem důkazu historika Jaroslava Golla proti pravosti Rukopisů. Bohužel ani tento objev nevedl k přehodnocení většinového názoru na Rukopisy, jenž postupně převládl od počátku 20. století: že Rukopisy jsou padělky z doby počátků národního obrození.
Po druhé světové válce byly na pořadu dne jiné problémy, až v šedesátých letech obnovil zájem o Rukopisy spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov. Zdůrazňoval, že společenské vědy (jazykověda, historie) mají na stáří Rukopisů jiný názor než chemie, která dosud potvrzovala jejich pravost. Podařilo se mu prosadit zkoumání Rukopisů v Kriminalistickém ústavu s předem pojatým záměrem zjistit padělek.
Při zkoumání bohužel nebyly využity všechny soudobé technické možnosti. Téměř nebylo zkoumáno základní písmo Rukopisů, ale převážně jejich iniciály. Badatelé dospěli k závěru, že iniciály jsou staré a mezi ně padělatel vepsal na nedokonale smazaný pergamen písně Rukopisů. Zdokumentovali určité nálezy, které podle nich zbyly po původním smazaném textu.
Výsledky zkoumání posoudila vědecká rada Kriminalistického ústavu v březnu 1975. Jednání vyústilo v závěr, že provedené zkoušky v řadě směrů buď nedotvrzují závěry zpracovatelů, nebo alespoň nevedou k jednoznačným faktům, resp. je nelze pokládat za dostatečně vědecky průkazné. U řady zkoušek nelze zajistit jejich opakovatelnost. Proto vědecká rada doporučila výsledky zkoumání nezveřejnit.
V tisku vyšlo krátké prohlášení, že Kriminalistický ústav nevydal žádnou expertizu ve věci pravosti či nepravosti Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Toto prohlášení však nezapůsobilo tolik, jako knihy známého spisovatele Ivanova, poutavým způsobem líčící autorovy zážitky při odhalování padělků.
Obhájci starobylosti Rukopisů měli možnost publikovat až po roce 1989. Pak vyšlo několik důležitých publikací otvírajících nové pohledy na Rukopisy. Ke zkoumání Ivanovova týmu vyšly oponentní posudky a rozbor z hlediska rukopisné obrany pod názvem Fakta o Protokolech RKZ autorů Urbana a Nesměráka.
Dlouholetá studia problematiky Rukopisů shrnul v obsáhlém jazykovědném a estetickém rozboru Julius
Enders. Provedl první komplexní rozbor jazyka Rukopisů z hlediska hláskosloví, tvarosloví, syntaxe a sémantiky. Rozdělil písně Rukopisů na jazykově starší a mladší vrstvu. Z hlediska literárně-vědného rozvinul teorii o Rukopisech jako zbytcích staré orální poezie. Žánr orální (ústně tradované) poezie byl ve světě podrobněji zkoumán po roce 1960, kdy vyšlo dílo The Singer of Tales znalce epické literatury A. Lorda.
Enders konstatoval, že jazyk Rukopisů se liší od jazyka jiných staročeských památek, ale že se lišit musí, mj. proto, že písně v jisté míře uchovávají starší stav jazyka, než je zachycen v jiných památkách. Epické písně se totiž obvykle tradovaly i několik staletí ústně a bývaly zapisovány až v poslední fázi své existence
Jinou teorii nastínil Zdenko Frankenberger Daneš. Všiml si, že původ Rukopisů byl po dlouhou dobu hledán pouze ve dvou obdobích: buď ve středověku, nebo na počátku 19. století. Přitom by se zjištěná fakta dala vysvětlit také tak, že Rukopisy vznikly někdy mezi těmito obdobími. Daneš rozpracoval možnost, že Rukopisy byly sepsány v době barokní pro rod Šternberků.
Jedním z posledních příspěvků k problému Rukopisů je studie Lubomíra Sršně z r. 2009 o berlínské modři v Rukopise královédvorském. Sršeň došel k hypotéze, že rukopis měl v době nálezu jiné iniciály než nyn
í. Iniciály dodatečně ozdobil a pozlatil Václav Hanka, aby rukopis lépe vypadal. Tím se pravděpodobně dostala do iniciály N berlínská modř, která pak působila starosti mnoha badatelům a byla považována za důkaz padělanosti.
V letech 2017-2018 proběhl v Národním muzeu nový průzkum Rukopisů moderními neinvazivními metodami. Cílem bylo zmapovat současný stav Rukopisů a doporučit způsob jejich konzervace. Vyšlo najevo, že Rukopisy byly značně poškozeny výzkumem Ivanovova týmu a pergamen trpí nadměrnou kyselostí. Nebyly nalezeny žádné vrstvy spodního písma, ani jiné dosud neviditelné objekty. V místech, kde se Ivanov domníval, že byly vyškrábány iniciály, nejsou žádné stopy barviva.
Takzvané miniové značky, ve kterých Ivanovův tým spatřoval spodní písmo, jsou jen ojedinělá písmena neznámého účelu. Nejsou kolem nich vidět žádné pozůstatky navazujícího textu. Tím je vyvrácena teorie palimpsestu.
V iniciále N byla potvrzena berlínská modř. Ta byla nalezena i v iniciále Z ve spodní vrstvě. Průkaznost tohoto zjištění je třeba odborně zhodnotit.
Moderní vědecké metody mají velké možnosti, proto by bylo dobré v průzkumu Rukopisů pokračovat. Zatím nebylo zjištěno molekulové složení inkoustů běžného písma, ani pořadí barevných vrstev v RZ, a co je nejdůležitější: dosud nebylo exaktně stanoveno stáří Rukopisů přírodovědnými metodami.
Studiu a popularizaci Rukopisů se věnuje Česká společnost rukopisná.