Obecně o jazyku Rukopisů

Rukopisy královédvorský a zelenohorský z hlediska jazykovědy

Rukopisy královédvorský a zelenohorský jsou většinou literárních vědců považovány za padělky. Jako důvod se často uvádí, že jazykovědci na konci 19. století odhalili odlišnost jejich jazyka od uznávaných staročeských památek. V tomto článku se pokusím ukázat, které jazykové jevy byly Rukopisům vytýkány, jak byly tyto námitky postupně vyvraceny a jak se měnily názory na důležitost některých námitek. Článek není úplným výčtem všech jazykových námitek, ale snaží se zachytit všechny podstatné. Uvidíme, že velká část námitek byla v pozdějších letech vyvrácena, nebo bylo nalezeno pravděpodobné vysvětlení.

Jazyk Rukopisu královédvorského ukazuje na dobu zápisu ve druhé polovině 14. století, některé jevy jsou výrazně starší, jiné byly pokládány za novější. U Rukopisu zelenohorského se předpokládalo, že byl sepsán v 10. století, takže by byl nejstarší česky psanou památkou. Někteří badatelé se klonili k pozdější době zápisu, např. v poslední době Julius Enders uvítal jako východisko stanovit dobu zápisu na 13. století, čímž by se vysvětlil stav vývoje samohlásek a nepřítomnost nosovek a jerů.

Názory na jazyk Rukopisů se od doby jejich nálezu r. 1817 postupně vyvíjely. Rukopis královédvorský byl dlouho považován za starobylý, a tedy za vzor staročeského jazyka. Již Palacký a Šafařík r. 1840 se zabývali některými jazykovědnými námitkami proti jazyku Rukopisu zelenohorského. Vysvětlovali, že pluky čechovy lze číst dle starého významu takových přídavných jmen jako „pluky české“, ale nevylučovali, že jde o jméno vůdce, který přivedl Čechy do Čech, protože lidová víra v něj je naznačena už u Kosmy.

Roku 1879 vystoupil s jazykovědnými námitkami proti RK a RZ středoškolský profesor Antonín Vašek. Považoval Rukopis královédvorský za dílo jednoho autora, protože se v jednotlivých skladbách opakují podobné formulace. Dále ukazoval na časté jmenné tvary přídavných jmen, užívání hlásek „ie“ místo „í“, chybné používání slovesných časů, na určitá slova (zaměšiti) a slovní spojení.

Vaškovy námitky se snažil vyvracet Jan Gebauer, od r. 1881 profesor českého jazyka na pražské univerzitě. Gebauer se věnoval soustavně studiu starých památek a vybudoval jednotný systém staročeské normativní gramatiky. Protože Rukopisy do tohoto systému nezapadaly, vyslovil ve známém článku Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského (v Athenaeu r. 1886) pochybnosti o jejich pravosti.

Gebauer argumentoval takto: „Rukopis královédvorský byl objeven Václavem Hankou. Na Hanku jest podezření, že rukopisy staročeské padělal a za pravé vydával.“ Proto Gebauer požadoval zvláštní opatrnost při posuzování Rukopisů, jako když přijímáme bankovku od osoby podezřelé z padělání peněz.

Článek Potřeba dalších zkoušek RKZ shrnoval jazykové jevy odlišné od ostatních tehdy známých staročeských textů. O řadě techto odchylek Gebauer řekl, že samy o sobě neměly by váhy třeba žádné, „řekli bychom: je to dialekt, který má své odchylky zvláštní“. Za vážnější považoval odchylky, které se shodovaly s chybami Václava Hanky, nebo s chybami některých sporných památek. Tyto odchylky nazýval koincidence.

Na prvním místě uvedl nesprávná imperfekta, což je druh minulého času, který se užíval pro popis opakovaných dějů. Hanka použil ve svém doplnění Legendy o sv. Prokopu imperfekta „dáše, stáše“ od sloves „dáti, státi“, namísto Gebauerem žádaných „dadieše, stanieše“. V Rukopise královédvorském nalézáme výrazy „stáše, dodáše, podáše“.

Ve výčtu dalších odchylek uvedl Gebauer také chyby, kterých se mohl Hanka dopustit, pokud špatně porozuměl staročeským textům. Např. ve staročeské Alexandreidě čteme „vešken sě zástup zamiesi“, tj. celý zástup se zamíchal. Hanka toto místo vykládal, že se celý zástup zaškaredil. V Rukopise královédvorském je slovo „zamiesiti“ třikrát, dle Gebauera vždy ve významu „zaškaredit se“ (dále viz příslušné heslo).

Gebauer soudil, že v úhrnu všech učiněných výtek proti jazyku Rukopisů, nikoli jen v náhodně vytržené jedné či druhé, je dostatečný důvod k pochybování o jejich pravosti a žádal nové prozkoumání paleografické a chemické.

Chemické zkoumání, provedené chemiky Bělohoubkem a Šafaříkem, zjistilo, že Rukopis královédvorský se chová po stránce mikrochemické a mikroskopické v podstatě tak jako nepochybně starobylé rukopisy a liší se od rukopisů nových. Gebauer, který byl nejprve připraven podřídit výsledku chemických zkoušek pochybnosti filologické, nechtěl ustoupit ze svého stanoviska a trval na tom, že Rukopisy jsou padělky.

Jazykové námitky rozdělil posléze do 100 kategorií, které zahrnovaly přes 1000 jednotlivých chyb (přitom RKZ mají asi 6000 slov). V populárním spise „Poučení o padělaných RKZ“ předložil Gebauer jazykové námitky ve třech skupinách. V první skupině byly jevy, které ukazovaly, že původce staré češtiny v RKZ nebyl Staročech. Odchylky druhé skupiny údajně vznikly až v jazyce novém a dokazovaly, že autor byl Novočech z doby okolo r. 1817. Ve třetí skupině byly jevy dokazující, že se na vzniku RKZ podílel Václav Hanka.

Gebauerovy námitky, podepřené autoritou univerzitního profesora, byly podrobeny přezkoumání ze strany obránců starobylosti. S protiargumenty vystoupili Josef Kalousek, František X. Prusík a Oldřich Seykora. Nejšíře pojatou obranu vypracoval Václav Flajšhans, který se domníval, že Rukopis královédvorský může být pravý, zatímco Rukopis zelenohorský byl padělán s použitím RK.

Flajšhans ukázal, že část domnělých novějších jazykových tvarů ze 17., 18. a 19. stol., na které poukázal Gebauer, má své doklady již starší; zejména že se vyskytují již v nejstarších rukopisech moravského nářečí z konce 14. a počátku 15. stol., tedy v nejbližších 40-70 letech po sepsání RK. Uvedl konkrétní doklady z památek a výstižně prohlásil, že „žádný soudný filolog pak neodpřisáhne, že tvary ty zrovna ten den se teprve vyskytly, kdy byly sepsány“. Dále nacházel vytýkané tvary v moravských nářečích. Jako moravskou odchylku vysvětloval například četná příslovce končící na –o.

Gebauer doklady z nářečí neuznával, pokud nelze dokázat, že jsou staré. Také mnohé Flajšhansovy doklady ze starých památek odmítl, protože RK se hlásí do doby o něco starší.

Flajšhans namítal, že výtky, které činí Gebauer jazyku RK, jsou činěny z největší části ze stanoviska češtiny normální. Ale RK je památka moravského dialektu a „poněvadž není staršího textu moravského, musíme hledati shodu s texty věkem nejbližšími.“ Z nich jsou nejblíže Legenda o svaté Kateřině a Evangelium vídeňské, obě rukopisně dochovány z doby kolem r. 1400. Ve 14. století je RK osamocený, nemáme jiný rukopis stejného druhu. Navíc proti ostatním moravským památkám je obsah RK původní (nepřeložený) a částečně lidový.

Dále Flajšhans vyzdvihoval, že RK má často vedle odchylek také tvary správné. I ty je nutné zvážit k vytvoření celkového úsudku. Uvědomoval si, že RK má na sobě zřejmé stopy jazykové nevyrovnanosti, různorodosti, kdežto „Hanka by byl jistě pravidloval“.

Flajšhans r. 1896 shrnul, že z celkového počtu 100 Gebauerových námitek je již 20 vyvráceno, a počítal s tím, že v budoucnosti  se mohou nalézt další doklady, které vyvrátí další námitky. Znovu zhodnotil koincidence a ukázal, že z 15 jich zbývá jen 7, přičemž i ty byly novým zkoumáním oslabeny. Zakrátko přinesl také staročeské doklady k již zmíněným slovům dáše („i podáše jim“, bible Boskovická) a stáše (vstáše, Evangeliář Olomoucký). I další obhájci pravosti  Rukopisů nalézali staročeské doklady k vytýkaným slovům a gramatickým tvarům.

Zdůrazněme, že ztratil platnost také soubor čtyř odchylek, který dle Gebauerova Poučení o padělaných RKZ svědčil o tom, že Václav Hanka byl pravděpodobně účasten při padělání Rukopisů. Seykora podrobně rozebral slovo zaměšiti-zamiesiti a ukázal, že slovo je staročeské a jeho význam není „zaškarediti se“, jak soudil Hanka, ale „rozlítit se, rozohnit se“. U vytýkaných tvarů „vsie, vsieho“ apod.  vedl rozbor pravopisu RK k připuštění možnosti číst je jako „vše, všeho“, což je v souladu s uznávanou staročeštinou. Podobnost písně Kytice z RK s Hankovou básní „Na sebe“ se ukázala jako snadno vysvětlitelná, protože Hankova báseň vyšla až r. 1819 a nelze dokázat, že byla napsána před nálezem RK. Poslední z uvedené skupiny odchylek je „u“ namísto „už“ v Rukopise zelenohorském. Jde o jediné chybějící písmeno a již z toho plyne slabost důkazu, písmeno mohl vynechat kdokoli. Pozdější autoři již tuto odchylku nepovažují za svědectví o Hankově spoluautorství. Dnes se obecně nepovažuje Hankovo autorství za prokázané.

Stav rukopisného sporu začátkem 20. století charakterizuje rozhovor Karla Kádnera se spisovatelem Zikmundem Winterem, který vyšel v Národní Politice r. 1912. Zikmund Winter tehdy řekl: „Profesor Gebauer uváděl hromadu slov a forem, tvrdě, že v staré době jsou nemožny. Z námitek takové autority neměla padnouti ani jediná! V těch měla býti pravda, které nedají se nohy polámati. Zatím však i při nedostatečné obraně Rukopisu padala jedna námitka po druhé. Já sám, nehledaje, nacházel jsem v starých knihách slova dle Gebauera nemožná.“

Pro mnoho výrazů z RKZ byly nalezeny doklady a obdoby v Legendě o sv. Kateřině. Tento staročeský spis odvezli Švédové za třicetileté války do Stockholmu, kde byl znovu objeven až roku 1850. Případný padělatel tedy nemohl legendu znát. Přesto nalezneme v RKZ např. slova: děva, kot, mohúcí, mútit, nožny, věhlasný, zývati, stáše, jež pozdější jazykovědci odmítali uznat za staročeská, dokud nebyla doložena v Legendě o sv. Kateřině, případně i v dalších památkách.

Přes uvedené vyvracení jednotlivých námitek setrvávali čeští jazykovědci stále ve stopách Gebauerových a setrvávají dodnes. Neustoupili ze svého přesvědčení o padělanosti Rukopisů, přičemž se opírají nejen o jazykové zvláštnosti RKZ, ale také o tzv. paralely. Jde o určitá místa především z lyrických písní RK, ke kterým byly nalezeny obdoby v ruských lidových písních či jinde. Například následující verše z RK se podobají ruské písni z Čulkovovy sbírky:

 

Ach ty róže, krásná róže,                           Ach ty sad li, ty moj sadočik, sad da zelenoje vinogradьe,

čemu si raně rozkvetla                              K čemu ty rano sad razcvetaješ,

rozkvetavši pomrzla,                                 razcvětavši sad zasychaješ,

pomrzavši usvědla,                                   zemlju listьem sad ustilaješ?

usvědevši opadla?

 

Lze pochybovat o tom, nakolik jsou takové paralely schopny prokázat, že autor Rukopisů čerpal z konkrétních vzorů. U krátkých lyrických písní RK svědčí paralely o tom, že náměty lidových písní jsou u Slovanů velmi podobné. U epických písní RKZ byly nalezeny pouze krátké paralely typu:

Váleno deň, váleno deň vterý, vícestvie sě nikamo nekloni.

Křesťané tak silně odpírali, že za dlouhý čas viděti se nemohlo, kdo vítězem bude.

Paralelami tohoto typu se nechali mnozí přesvědčit, že Rukopisy slepil padělatel z drobných útržků. Zní to překvapivě, nicméně je fakt, že pro řadu jednotlivců měly paralely velkou subjektivní přesvědčivost a i v novém vydání Rukopisů r. 2011 v České knižnici je jim ponechán poměrně velký prostor.

Také Václav Flajšhans, který byl po určitou dobu přesvědčen, že by RK mohl být pravý, byl ovlivněn paralelami a dospěl postupem času k přesvědčení, že oba Rukopisy jsou padělky. Roku 1930 provedl kompletní shrnutí jazykovědných námitek proti Rukopisům, které vyšlo jako doplněk fotografického vydání Rukopisů. Flajšhans v těchto svých Poznámkách označil mnohá slova z Rukopisů za nedoložená a nemožná. Většinou přejal Gebauerovy námitky, a to často i tam, kde je v minulosti sám oslabil.

Flajšhans v Poznámkách např. vytýká slovo naddivno, ačkoli sám na jeho existenci ve staročeštině upozornil. Za nedoložené a nemožné označil slovo „lisí“, které je ve staročeštině doloženo. Za hrubý rusismus a za slovo nedoložené a nemožné prohlásil slovo „nižní“. Ve Staročeském slovníku, který začal vycházet r. 1968, je však už toto slovo uvedeno i s doklady („jenž i <s>stúpil najprvé do naynyzznyeyſſych krajin země“ EvOl 143b).

Pokračující studium staročeských památek přinášelo totiž i dále doklady ve prospěch Rukopisů. Proto ve sborníku RKZ – Dnešní stav poznání, vydaném r. 1969, označuje Miroslav Komárek nedoložená slova za nejslabší článek důkazu. Za maximálně průkazné považuje ty námitky, které vytýkají nikoli jen jednotlivá slova, nýbrž celé kategorie stejnorodých jevů (příslovce na –o, jmenné tvary přídavných jmen).

Dále Komárek přehodnotil závažnost koincidencí s Hankou. Gebauer kladl koincidence na první místo závažnosti, tedy shody s Hankou měly být nejsilnějším důkazem padělanosti RKZ. K tomu dle Komárka bezpochyby přispělo i vědomí, že staročeský jazyk není znám v celé své úplnosti, kdežto shody s Hankou lze prokázat.

Gebauer při svých úvahách o koincidencích směšoval otázku pravosti s otázkou původce falzifikace. Tyto dvě otázky však nelze spojovat. Jak píše Komárek, „ptát se po falzátorovi má jistě smysl až tehdy, je-li prokázáno, že památka je falzum.“ V některých případech se Hankův nesprávný názor nebo jeho chybná ediční praxe podobá jazykovému stavu, který je dosvědčen v mladších památkách 15. st. nebo i na sklonku 14. st. Např. psaní „ie“ místo „í“ je běžné v památkách z konce 14. st. a 15. st., a tudíž tvary jako „konieček“ nemohou prokázat falzifikaci.

Komárek shrnul svou úvahu o koincidencích takto:

  1. Prokazatelné koincidence mohou sloužit jako přesvědčivý důkaz falzifikace RKZ jen tehdy, jde-li o jevy v staré češtině 14. a 15. st. neznámé.
  2. Ale i pak jsou tyto jevy důkazem padělanosti RKZ v prvé řadě ne proto, že je má také Hanka, popř. jiní autoři podezřelí z účasti na falzifikaci, nýbrž proto, že nejsou staročeské. Samozřejmě mohou sloužit i k objasnění otázky druhé, kdo byl falzátorem RKZ.

V uvedeném sborníku Komárek dále diskutoval moravský původ RK. Jako moravské uznal nepřehlasované tvary (naděja, tužšá bieda, visá), nestažené tvary zájmen (svoju, svojem místo svú, svém) a slova typu chyžice, uderiti. Jiné prvky (příslovce na –o, změnu í>ie) nepovažoval za moravské. Naopak zdůraznil v RK tvary s přehláskou o>e (králév, k otcém, koňém) jako nářeční prvek západní či středočeský.

Přiklonil se tedy k názoru, vysloveném již Gebauerem, že se v RK kombinují jevy velmi různé nářeční i dobové provenience. Nářečí RK je v podstatě konglomerát značně různorodých prvků. To Komárek chápal jako znak padělanosti, protože v české literatuře případy míšení různých nářečních jevů v jedné památce nejsou známé. Obdoby však nacházíme v jiných literaturách, ve skladbách spadajících do žánru orální poezie. Homérova řečtina je směsí jonštiny, achajštiny a dórštiny; podobně Píseň o Hildebrandovi je směs nářečí hornoněmeckého a dolnoněmeckého.

Žánr orální poezie byl rozvinut ve starověké Evropě i mimo Evropu, přetrval až do středověku a např. v Jugoslávii se udržel až do 20. století. Jde o písně, které se přednášely především ústně, způsobem podobným zpěvu, avšak pouze na několika tónech, a s jednoduchým doprovodem hudebního nástroje. Skladby orální poezie obvykle cestovaly se svými pěvci po různých krajích, postupně se měnily a bývaly zapisovány víceméně náhodně, třeba i po dlouhé době ústní tradice.

Soustavnému výzkumu orální poezie se věnovali např. američtí literární vědci Milman Parry a A. B. Lord od 30. let dvacátého století. U nás výsledky tohoto výzkumu dlouho nebyly reflektovány, mj. také proto, že mezi uznávanými staročeskými památkami nemáme žádné zápisy původní orální poezie. Jedinými památkami patřícími tomuto žánru jsou právě Rukopisy královédvorský a zelenohorský.

První důkladný rozbor Rukopisů jako památek orální poezie provedl v 70. letech 20. století Julius Enders. Původ skladeb RK umístil do východních nebo severovýchodních Čech, na severní Moravu s výběhy do Polska, Slezska a na střední Slovensko. V těchto oblastech předpokládal vznik a ústní tradování písní, přičemž písně přijímaly místní nářeční prvky. Výraznější moravské prvky lze pozorovat v písni Jaroslav (nepřehlasované tvary), blízkost polštiny se projevila na písni Čestmír (slovo skad, odlišné užívání slova „drvo“).

U Rukopisu zelenohorského není  umístění do určitého kraje možné, Enders pomýšlel na nářečí jihočeské. Jisté je, že mezi RK a RZ jsou určité rozdíly, např. v RK skloňování  typu „téj dobréj“ proti „té dobré“ v RZ. Další nenápadné rozdíly jsou: slovo „vterý“ v RK a „vtorý“ v RZ; „sebú“ v RK a „sobú“ v RZ. Enders podrobně rozebral také jazykové rozdíly RKZ oproti jiným sporným památkám.

Podařilo se mu také rozlišit v jazyce Rukopisu královédvorského starší a mladší vrstvu. Ke starší patří skladby z dob pohanských Čestmír a Záboj (kde se vyskytují archaické tvary druhé osoby typu „piješi“), k mladším Jaroslav a lyrické písně. Dokonce i nadpisy kapitol se liší, jejich jazyk je mladší než jazyk běžného textu (nadpis písně zní „O pobití Polanóv“, zatímco v textu je druhý pád „Polan“). To ukazuje, že nadpisy byly vytvořeny až při zápisu písní jako nejpozdější součást textu.

Enders stanovil podobně jako předchozí badatelé dobu zápisu RK na konci 14. století, u Rukopisu zelenohorského pokládal za možný zápis ve 13. století. V souladu s charakterem orální poezie (kde se písně tradují ústně a zapisují mnohdy až v době svého zániku) obsahují však Rukopisy jazykové jevy mnohem starší. Jde například o archaické tvary „slovesy, dřeves“, předložku „vz“, která je v ostatních staročeských památkách už na ústupu, dále jmenné tvary přídavných jmen, které se v jiných památkách vyskytují méně často a především v ustálených spojeních.

Starší stav jazyka se projevuje rovněž v tvoření slov. V Rukopisech se často setkáváme se „slovy kořennými“, tvořenými jen kořenem slova (tah, ryk, třas, um, ráz, lom, sen, sluch). Přídavná jména jsou tvořena především jednoduchými příponami (rosný, hromný, bolný, mohúcí). Vytýkané slovesné tvary „tahú“, „doběhu“ jsou vytvořeny z pouhého slovního kmene, bez přípony „-n“. Při tvorbě slovních spojení je dávána přednost bezpředložkovým spojením.

Enders poukázal také na určité správné jazykové tvary v Rukopisech, které by případný padělatel těžko zjistil, např. skloňování r-kmenů (dceře, dceř) a dva aoristy slovesa býti: bych, běch. Z nich první je výpravný, druhý popisný, neuvádí do děje nové skutečnosti. V Rukopise královédvorském je to přísně rozlišeno; v pravých památkách se obě formy již zatemňují.

V souvislosti s žánrem Rukopisů je třeba si uvědomit, že orální pěvci vytvářeli svébytný básnický jazyk, který se lišil od běžného mluveného či psaného jazyka. V poezii se vyskytují např. ozdobné přívlastky (Vltava stříbropěnná, říza bělestvúcí), které v literatuře jiného druhu nenacházíme. Veršovaný charakter písní s sebou nesl nutnost přizpůsobovat počet slabik. Rukopis královédvorský používá „j“ ve slovech „jmě, jmieti“ někdy jako „i“ podle potřeby verše. Nalezneme také příklady vložených samohlásek (devětikrát m. devětkrát), sloužící stejnému účelu. Nesouhlas s památkami jiných žánrů zde nelze chápat jako stopu padělanosti. Jazyk ústně tradované hrdinské poezie se musel lišit od evangeliářů, žaltářů, kronik a úředních spisů.

Podrobný jazykovědný a literárně vědný rozbor Rukopisů provedený Juliem Endersem bohužel nemohl být dlouhou dobu publikován, a ani po zveřejnění se nedočkal odezvy našich literárních vědců. V posledním vydání Rukopisů r. 2011 v České knižnici je sice podrobný komentář k dosavadní historii Rukopisů od Dalibora Dobiáše, ale Endersův rozbor zde není zmíněn a přiřazení Rukopisů do žánru orální poezie je provedeno jen náznakem, pokud vůbec.

Nedořešené otázky kolem Rukopisů královédvorského a zelenohorského vedly některé badatele také k úvahám, zda nemohly vzniknout ještě v jiné době, než se dosud soudilo. Až do 70. let 20. století se podrobněji neuvažovalo o možnosti vzniku Rukopisů v období 15. – 18. století. Karel Krejčí proto navrhl zvážit možnost vzniku RKZ v době barokní či osvícenské.

Zdenko Frankenberger Daneš publikoval r. 1995 teorii, že Rukopisy byly sepsány kolem roku 1500 jako oslava rodu Šternberků a byly složeny jihoslovanským autorem podle vzoru jihoslovanských hrdinských zpěvů. Tím by bylo možné vysvětlit jazykové odlišnosti od staročeských památek i některé historické nesrovnalosti. Ani tato teorie se však zatím nedočkala odezvy mezi literárními vědci.

Nezbývá než si přát, aby se v budoucnosti přistupovalo ke zkoumání RKZ bez předsudků. Rukopisy máme k dispozici v hmotné podobě, psané na pergamenu, jsou uloženy v Národním muzeu. Pokud chceme stanovit, kdy vznikly, je třeba najít teorii, která bude co nejlépe vyhovovat všem skutečnostem. Možné je však i to, že se doba jejich vzniku nedá jednoznačně a nesporně prokázat a zůstane navždy tajemstvím.